...the Infinite... je pro mě deskou, která zářně dokazuje, že výsledek nepředčí hodně velké očekávání a také, že sorta elitářů nemusí být vždy zárukou té nejvyšší kvality. Ne, že by jejich debut kvalit pozbýval, ale popořadě.
Poprvé jsem se k nim dostal díky Spiral Architect (godz!), protože tři z nich cd nahrávali - dva jsou členy. ‘To bude určitě bomba, Spiral hrají black,’ říkal jsem si. Můj druhý kontakt, krom promo materiálů firmy proklamujících je za norské progresivní black/death bohy se členy Satyricon, Borknagar, Spiral A. ad., byla stažená mp3 Growth Denied z webu Elitist a opravdu to bylo usmrcovadlo. Překvapení se ale konalo již při poslechu další skladby na kompilaci Terrorizer magu, kde jsme se s upRolákem tázali, “Jsou to vůbec Lunaris? Co to je?” No nic, to jsem cd měl již objednané, ale stejně bych ho musel mít, protože ho namlátil (i nasypal) - a úúúžasně! - Asgeir Mickelson.
Hurá, cd je tu! Hned rvu Lunaris do playeru a dostává se mi úlevy! Začíná to suprově (a nejen intro)! Vlastně všechny skladby začínají naprosto suprově, ale stává se, byť třeba jen koncem skladby, že vám nabytý pocit trochu ‘srazí’ nějaký laciný/lichý/klišé “blackový” motiv nebo klávesy. Toto je však typické jen pro část CD, jako by se snažili vyvarovat nebo jde o skladby novějšího data.
Ačkoli jsou Lunaris progresivní (a chvílemi i techničtí), třeba oproti pro(pře)aranžovánému a komplexnímu Emperoru znějí stroze, protože vše má jasnou stavbu a strukturu a nic není zbytečně komplikováno. Chvilkami dokonce zní jako když staří Dimmu Borgir hrají technicky (In Contempt of Humanity), ale jinak je zde hodně moc citelný (dis)harmonický vliv Satyricon. Naopak Primal Construction je zas někde mezi COF a Theory in Practice a myslím, že ta cradlemelodika tam maliličko cítit je nejen v In Contempt of Humanity a a Final Journey. Druze jmenovaná ale opět začíná po theorypracticovsku a přejde v takovou satyrocradlovinu, ale jinak na mě serte, protože Lunaris stejně zní úplně jinak než zmínění interpreti, jen vám je trošinku připomenou. Pro úplnost dodávám, že m.2.b dokonce chvílemi slyšel i podobnost s Arcturusí Asperou, ale nakonec je citelný i ten vliv působení ve Spiral A. (od těch si “vypůjčili“ i jejich klasický postup – efekt/filtr, jakoby jste spirálovitě vycucli zvuk).
Tak přesně takhle nějak mi CD znělo ze začátku, ale po více posleších se mi ty pocitkazící klišárny zdají jako logický výsledek toho, když hudební prof(esoři)íci dělaj cílenou a rovnou muziku, a nakonec docházím i poznání, že vlastně jsou i v mnou vyzdvihovaném usmrcovadlu a nejvíc spiralovské Growth Denied, takže skladby se si kvalitativně dejme tomu rovnají.
Je zřejmé, že je vše zahráno “uch“, ale přesto bych rád vyzdvihl melobasové pražce skvěle sjíždícího a vyhrávajícího Maztemu (v Soulcrush jsem dokonce myslel, že zahostoval i spirální Lars, ale kdepak!), který zde, stejně jako ve Spiral, i zpívá (ale pouze backingy) a ještě jednou Asgeira, jenž neustále běhá bicí artilérií přes breaky a plno činelů – kombinace hry Spiral a Borknagar (bubeníci, poserete se!).
Lunaris takto povětšinou zůstávají atmosférickým (ne díky klávesám!) a dobře udělaným ‘progg‘ black/deathem s celkem zajímavými zpěvy, který však výrazně nepřekvapí, ale rozhodně neurazí fanšmejkra (mně se líbí čím dál víc), ale dostane a totálně zničí nijak výsostně náročného posluchače.
Vypadá to, že Steinar (Azarak), kterýž je po M (guit°man) druhým autorem hudby, se v Satyricon naučil chápat a hrát black (a skvěle!), ale deska 100%ně nenaplnila, co jsem očekával. Proto taky věřím, že ta druhá, která je akorát v přípravě a má být daleko techničtější a extrémnější, mé touhy naplní, protože to tam je už teď, ale chtělo by to tak jen udělat celé. To by pak znamenalo, že by se Lunaris opravdu mohli stát poziční (ne hudební) náhradou za zmíněné Emperor.