Úděl recenzenta mnohdy není lehký, jak by se mohlo zdát. Je radostí psát kritiku na věci, které jsou onou, častokrát zmiňovanou, krevní skupinou, nebo se zkrátka nápady na zhodnocení tvorby tak nějak hrnou na papír samy od sebe, ani to přitom nemusí být nic světoborného, co z alba dýchá. Na druhé straně jsou pak desky, které prostě do pera nedostanete buď díky neuchopitelnosti muziky jako takové (v pozitivním slova smyslu) anebo díky absenci jakéhokoliv nápadu jak se k desce postavit a představit ji, jelikož tato je absolutně bezpohlavní. To je i případ LiveEvil.
Asi zase někoho naštvu, ale holt se nedá nic dělat. Do recenze promo-CD Lines se mi nechtělo dobrého půl roku, po který jsem se střídavě disku vyhýbal a střídavě se mu snažil porozumět. Snaha to však byla marná, a tak jsem se rozhodl, že to vzdám a napíšu aspoň něco málo k tomu, co se mi podařilo za těch šest měsíců na desce oposlouchat, naposlouchat, odposlouchat nebo neposlouchat. Na(ne)štěstí to byly/jsou pouze čtyři skladby, které se zde nalézají, takže vzhůru na věc.
Lines: tak tady jsem si rozházené intro na klavír soukromě nazval Sandokan. Ne že by se to tak úplně podobalo ústřední melodii ze seriálu o tygru z Momprachemu Emilia Salgariho, ale úplně od věci to taky není. Následuje přechod na těžkou elektrárnu a postupné vyklidnění (nástrojové), které kontrastuje z expresivním zpěvem. Co však skladbě chybí je schopnost zaujmout. Po dvou minutách se nedočkáte ničeho zajímavého, vše se opakuje až do mdlého konce.
Opus: o hodně zajímavější úvod než předchozí skladba. Temná, depresivně nervní atmosféra psychiatrické léčebny, které vévodí tvrdě riffující kytara. Vkusně je použit ženský hlas, zato mužský (čistý) je hodně zbytečný. Rozhodně by byl zajímavější, a duchu skladby odpovídající, šepot/sýpot užitý zhruba v polovině skladby. Takto je nápad ze začátku zbůhdarma vyhozen na smetiště nedotažených myšlenek.
Act: patrně nejucelenější, elektro/dance/jungle/guitar skladba desky. Smysluplně vystavěná, vhodná na prkna rockových klubů i nejrůznějších dance party. Jediná výtka by snad mohla být adresována nepříliš jistému zpěvu v citověji zabarvených pasážích, kde jakoby přeskakuje. Ale těžko říct, zda se tak stalo již při nahrávání desky nebo dodatečně při míchání. Zvuk nahrávky každopádně není perfektní a vyskytuje se zde celá řada přehmatů, které šlo určitě vychytat lépe. Na mysli mám především „škytání“ kytary, které rozhodně nahrávce nedodalo na přirozenosti, za kterou by se případně mohlo schovat ledacos.
Slayer’s House: melodická záležitost se zajímavou zpěvovou pasáží (balancující na hranici deklamování, čistého zpěvu a řevu), „sólem“ pro R2-D2 z Hvězdných válek, podivně vytaženou basou a bezcílným závěrečným brebentěním.
Takže co říci závěrem k výtvoru páně Petra Staňka (ano toho, jenž kdysi tvořil hudbu se Silent Stream Of Godless Elegy)? Představte si, že jste řemeslník. Nezáleží, zda-li zedník, kuchař, řezbář, architekt… Jako začátečník si zpočátku berete menší, snadnější práce a postupně se zdokonalujete, děláte složitější a náročnější výtvory. Staněk začínal se SSOGE a postupně se vypracoval na, když ne uznávaného, tak alespoň respektovaného, kytaristu. Pak změnil povolání a dal se na jungle rock, jak je oficiálně označena hudba LiveEvil (mezipauzu se Silent Stream nebudu počítat). No a tady opět začíná od nuly. Napoprvé to nedopadlo nejlépe, asi jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Ale jak praví Jaromír Hanzlík ve Slavnostech sněženek: „pamatujte, chybama se člověk učí“, teta Kateřina by možná ještě dodala „žádný učený z nebe nespadl“, takže uvidíme, co bude dále. Jen mně tak napadá, když jsem u těch citací, jestli nakonec nedojde na přísloví „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a nebudeme ještě rádi vzpomínat na období okolo Themes.

4 / 16:33