Autor: 80 Uživatelé: 40 Tvé hodnocení: hodnoť
Skills In Pills

LINDEMANN - Skills In Pills

Výborný neuspěchaný projekt, kde si dvojka Lindemann-Tägtgren neuvěřitelně kápla do noty a žádné téma pro ně není dostatečným tabu.

LindemannPředem upozorňuji, že nejsem fanoušek Rammstein, ale rád přidávám k dobru památnou návštěvu koncertu Debustrol, Rammstein a Clawfinger v Edenu 1995 (jojo, letí to, v listopadu to bude 20 let). Ani tehdy na mne ohnivé vystoupení nějak valně nezapůsobilo, ale nezajímavé také nebylo. Rammstein od té doby sleduji tak nějak po očku, a že se u některých klipů výborně pobavím, samozřejmě nepopírám. Ale na detailní poslech celých desek to prostě není. A na tuhle desku mi stačily tři poslechy - při prvním jsem se už zhruba od poloviny začal bavit výborně. Při druhém se začal učit vtipným rýmovačkám a při třetím si už pobrukoval nejchytlavější odrhovačky.

Spojení Till Lindemann - Peter Tägtgren je vcelku logické, vezme-li se v potaz další tvorba obou protagonistů (v případě druhého jmenovaného to je samozřejmě podobně zaměřená bokovka Pain, ale abych Lindemannovi nekřivdil, i on se už minulosti připomněl třeba s Apocalypticou nebo Mansonem). Till rád provokuje, Peter je zase takový evropský Devin Townsend, takže se není čemu divit, že se oba na spolupráci vcelku rychle a jasně domluvili. Lindemann dodal svůj charismatický gothic vokál, Peter zase kompletní instrumentaci, oba pak mají v krvi cit pro zapamatovalné melodie. Z principu ale od tohoto projektu v metalové hudbě nelze čekat nějaký zásadnější milník, přesto jména obou účastníků slibují, když ne kvalitu, tak určitý standard, pod který by žádný z nich (doufám) nikdy nešel.

Tak jako Lindemann ve své domovské kapele používá sporadicky angličtinu pouze na přikrášlení textu a vtipné osvěžení rýmu, tady si svou jednoduchou angličtinu piluje dál (používá takřka výhradně jen tři základní časy) a naopak rodnou řeč jen tak občas přidá k dobru (Fat). Pro vtipně provokující glosu, i krutou pravdu bez obalu, to Lindemann nemá nikdy daleko, stačí si projít názvy některých skladeb (Skills in Pills, Ladyboy, Fat, Golden Shower, Praise Abort). Již zmiňovaná Fat by se tak mohla stát třeba hymnou zvrhlíků, porno lovers a zhýralí korupčníci ocení Golden Shower (geniálně primitivní věc), Fish On názvem mate, ale je šitá na míru pro gigoly, zatímco Praise Abort bude vyhrávat katolíkům v kostelech (když jsem úvodní sloku slyšel Lindemanna recitovat poprvé, tak jsem se musel začít nezřízeně smát: „I like to fuck, but no French letter / without a condom, the sex is better / but every time I get it in / a baby cries and sometimes twins“), Children of the Sun na srazech sluníčkářů. Ekology a dobrodruhy určitě potěší Yukon, jediná skladba s takřka romantickým textem, zatímco Home Sweet Home s klidným svědomím doporučuji začínajícím angličtinářům - Lindemann si totiž na správné výslovnosti dává na celé desce záležet s typickou německou zavilostí. Všechny skladby jsou vlastně příběhy, kde se dost často drobně obměňují refrény. Třeba jako v Cowboy (text je opět velmi jednoduchý, přesto skvěle funkční) - tady se prostě nemůžu zbavit pocitu, že tam slyším variaci na refrén Bílého jezdce nejmenované skupiny („Cowboy, cowboy never die / Feels no pain, never cries / Cowboy you get all the chicks / Big, big horses and big dicks“). Poslední skladba That's My Heart by se určitě dobře vyjímala i na jakékoliv desce Rammstein.

U Warnerů si budou určitě mnout ruce. Ze strany Tägtgrena je to sice „jen“ další z experimentů, kde si mohl v daleko svobodnější míře vyzkoušet nevyzkoušené, ale srdce a mozek projektu je Lindemann, který prostě umí obchodně myslet a svou značku dokáže právě různými „šokantními“ prvky dostatečně zviditelnit. A jedno poslední „srovnání“ na konec - přijde mi i jako o dost povedenější verze našeho Žita (nebo jak si vlastně „pan hudebník“ říká). Co do textů - ty opravdu stojí za přečtení (oba si totiž s nějakými dlouhými a vzletnými rýmy nedělají starosti). Ale hlavní/nemalý rozdíl je v tom, že Landa originalitou oplývá stejnou měrou jako poušť životadárnou tekutinou, kdežto Lindemann vás dokáže pokropit na počkání. A to čímkoliv, a každému dle vlastní chuti.

Lindemanna každopádně tímto řadím vedle dalších frontmanů, kteří trpí přetlakem nápadů a nebojí se ventilovat žádné ze svých pocitů (ať už je to Maynard James Keenan se svými Puscifer, Ladyboy Mina Caputo nebo nekorunovaný junkie král Al Jourgensen). Nehodnotím zvlášť hudbu a texty, ale desku jako koncepční celek, který je prostě promyšlený ad A do Z (byť to zavání - samozřejmě že ano - jednoznačným kalkulem) a já to žeru i s navijákem.

Režie: Zoran Bihac

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Till Lindemann, Skills In Pills, Peter Tägtgren, industrial metal, Lindemann

aktuálně

diskuze