Autor: 90 Uživatelé: 91 Tvé hodnocení: hodnoť
Pitfalls

LEPROUS - Pitfalls

Po prvotní odtažitosti jsem tomuto hudebnímu materiálu podlehl zcela nečekaně, přirozeně a nevědomě. Dejte albu čas, ono poroste a Leprous vás přesvědčí!

LeprousAsi nemá moc smysl českým posluchačům a čtenářům Marastu Leprous představovat. Snad je jen vhodné zmínit, že tato norská kapela, která je postavená okolo výrazného pěvce Einara Solberga, rozděluje fanoušky na dva tábory. Progoví intelektuálové, které si vyškolil sám Ihsahn, splňují něco velmi důležitého – něco, co by mělo definovat progové interprety. Progresivita zde totiž není obsažena pouze v instrumentálním podání, Leprous jsou zároveň progresivní i ve svém vývoji.

Pryč jsou časy, kdy Leprous hráli drsný metal a Einar seversky krákoral. Definitivní zlom přišel s albem Malina, na kterém se poprvé představil Raph Weinroth-Browne se svým cellem. Došlo zde k celkovému zmírnění a upozadnění ostatních členů a Einar jakožto „diktátor“ upřednostnil svůj hlasový projev. Ten už v té době platil za prvotřídní odrůdu, která slibovala budoucí zrání.

Kdo se však o Leprous zajímá více, dobře ví, že Einar žádný diktátor není, rovněž dobře ví, že členové v kapele jsou skvělými přáteli a že v hudbě Leprous se skrývá mnohem více, než jak se může na první poslechy zdát. A o nové desce Pitfalls to platí dvojnásob, možná i trojnásob.

Leprous

Narážky na to, že ostatní členové Leprous nebudou mít naživo co hrát, názory ve stylu, že jsou Leprous vyměklý a sladký popík, beru jako zcela zcestné a povrchní. Ano, došlo k tomu, co mnozí předpovídali. Leprous se od metalu vzdálili ještě mnohem více a jejich hudba je na Pitfalls postavená především na zpěvu. Jde však o to, že Pitfalls je i přes minimalističnost a chytlavost inteligentní a pořád dostatečně progové dílo, které by v rádiích u jednoduchých posluchačů příliš zájmů nevzbudilo.

A krom toho jsou Leprous v životní formě, což mimochodem potvrdili na nedávném koncertu v pražské Akropoli, kterou si podmanili.

Pitfalls je tedy velice zpěvné album. Einar vokálně zraje jako odrůda archivního vína. Falzet tohoto elegána je až virtuózně vzletný, ale na Pitfalls hojně používá i hrudníkový zpěv, který je silový, plný a zemitý. V těchto momentech je natolik silný, až se člověku chce při emočních gradacích křičet (Alleviate, Distant Bells).

LeprousEinar je na Pitfalls barvitý a hravý. Každý detail, klouzání se z tónu na tón, je prožitkem, který je třeba řádně vychutnat a prožít. Po mnoha a mnoha posleších budete mít co objevovat, a to se bavíme jen o zpěvu, což je vlastně neuvěřitelné. Jak jsem však psal výše, zbytek kapely navzdory tomu, že široká veřejnost tvrdí opak, rozhodně nezaostává. Písně jsou minimalistické a opravdu postavené na hlase, to ale není u Leprous zase tak nic objevného. Pozorný posluchač ovšem postřehne technicky neskutečně precizní a šílené bicí Baarda, které třeba u mě vzbuzují údiv. Jeho melodická hra je opravdu složitá v každém možném detailu, i když se třeba budeme zrovna bavit pouze o „hajtce”. Škoda jen, že není více slyšet Simenova basa. Zvuk je moderní, ale docela umělý a bez prostoru, což je škoda. Přírodní zvuk (jako například u Spiritual Instinct od Alcest) by poslechový zážitek ještě znásobil.

Pitfalls není bohaté jen na pestré Einarovy polohy, sborové zpěvy (tolik vokální souhry, detailů a přesnosti!) a Baardovy bicí, skladby jsou též naplněny mnoha aranžemi. Spíše jemné a hravé kytarové vyhrávky Robina a Tora podkládají beaty a synthové zvuky, mezi nimiž znějí nádherné melodie cella Rapha Weinrotha-Browneho. Jeho hra posiluje atmosféru a činí skladby romantickými, na mysl se vám budou vkrádat myšlenky o klasické hudbě. S ním jsou Leprous ještě většími elegány. Kytarové duo ale umí i potrápit syrovou zatěžkaností, například Below je téměř doom metal. 

LeprousVlastně se toho na Pitfalls nakonec děje tolik, že nelze hovořit o podbízivosti, lacinosti ani jednoduchosti. Mluvíme o velmi propracované hudbě, kterou je ale potřeba pozorně poslouchat, i když se vám to třeba nezdá. Pitfalls je však především o citlivých emocích, než o agresi či energii, jak tomu bylo dříve. Je to jeden z důvodů, proč desku i tak nepřijmou vyznavači prvotních alb a spíše agresivního projevu.

Je v tom špetka inteligentního synth-popu, nebo chcete-li až dream popu, ale celá deska je prošpikována progovou duší. Skladby jsou, jak jsem naznačil výše, postaveny na emočních gradacích, které jsou opravdu srdcervoucí. S tím jde ruku v ruce osobní a upřímná zpověď Einara, který na albu zpívá o svých životních problémech a tom, co musí jít ven. Pitfalls je tedy hlavně emotivní deska. Osobní zpověď, citlivá a přesto profesionální po všech směrech.

Ale ne každá skladba je vyloženě gradační, Leprous se zde určitě nedrží jedné šablony. Najdeme zde i klidné kompozice, které působí relaxačně, například I Lose Hope či Observe the Train. Prvotní pocity byly takové, že tohle album je strašně rozhárané a necelistvé. Po mnoha pokusech ho pochopit do sebe ale všechno zapadlo a nakonec se zdá, že rozmanitost je opravdu velkým kladem desky. Pevně drží pohromadě, atmosféra je celistvá a všechny skladby, i když odlišné od sebe navzájem, spojuje. Takže nakonec je to naprostý ideál, no ne?

Jsou tu jen dvě věci, které bych klidně vypustil. Tou první je By My Throne, která je na poměry Leprous opravdu laciná. Dokonce mi evokuje až nějakou dechovku. No a pak je tu rocková Foreigner, která zní jako nějaký hospodský hevík, což mi sem moc nesedí. O styl by vůbec nešlo, spíše z kompozice cítím hroznou podbízivost, která ale zároveň zůstává někde na půl cesty a nakonec mi to nepřipadá chytlavé, jako spíše otravné. Pravděpodobně však šlo o jakési odlehčení v pozitivnějším duchu, protože jinak je celé album vážné. Zvláště pak to, co přichází závěrem.

LeprousZávěrečná The Sky is Red je absolutní vrchol, nic lepšího Leprous složili. Ta hloubka, propracovanost a tlak pomalu zvyšující gradace! Jde o vyjádření pekla, chaosu a nesnesitelného šílenství. Nepravidelná a chladná rytmika, profesorské kytary Tora a Robina, Einarův zpěv, při němž bude posluchač přimražen k židli, to všechno je zde na hranicích pocitové únosnosti. V těžkých kytarových kilech se proplétá vzrůstající epičnost, opakuje se stále tentýž riff, vokální linka, ale napětí postupně vzrůstá. Pocity ohnivého nebe v mysli sílí, šílenství dotírá. A přichází skvělé sólo, alespoň tento part na chvíli přináší odlehčení od toho tlaku. Jenomže, všechno se to stáčí jako ve spirále zpět. Stačí jen vnímat pulzující bicí a proplétané kytary. Stačí jen nechat dunět Simenovu nepravidelnou basu a nechat k sobě promlouvat vzletný a virtuózní Einarův zpěv. A pak… vše utichá. Vrzání kytary, které zároveň vzdáleně připomíná tikot hodin, způsobuje pocity úzkosti. Osudová nálada působí, jako když samotná nebesa padají, jako když člověk stojí proti temnotě své vlastní osobnosti. Odhodlání a strach, přesně tohle při poslechu The Sky is Red cítím. Přidávají se sbory, těžká rytmika a industriální samply s cellem. Posluchače obklopuje temné vakuum, do něhož nemůže prostoupit žádná naděje, žádná radostná emoce. Stav bez tíže, mysl trhána na kusy. Kytarové masy drtí poslední zbytky úsvitu, masivní sbory tkají zlý osud a zvukové ruchy trýzní. A pak… vše opět utichá. A na mysl přicházejí pocity beznaděje. Po tomto vysilujícím umění už nemá cenu nic dalšího poslouchat, chce to vydechnout, zažít a zamyslet se. Jde o prvotřídní ukázku Einarovy geniality, protože v případě The Sky is Red hovoříme o briliantu, který v postupech i gradaci už hraničí s klasickou hudbou a značně přesahuje i samotné Leprous.

Po tomto vrcholu depresi už prohlubuje jen ničivé ticho. I kdyby na desce byla jen The Sky is Red, šlo by o obrovský prožitek, jenomže celá deska je skvělá. The Sky is Red ale asi nejvíce vyjadřuje Einarovo nitro, je to vyvrcholení emocí celé desky. Jakoby až zde bylo všechno řečeno.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Jsou to absolutní géniové !!! Howgh :-)

Je to skvělej pop, živě to maká neuvěřitelně a nejlepší flák At the Bottom.

Je to pop (výbornej).

Jen nechápu, co máte všichni s tím Sky is Red. Za mě je skladbou alba úplně s přehledem Distant Bells.

Velmi vyčerpávající, dočetl někdo? :))
Nemůžu souhlasit s tím umělým zvukem, boha! Jinak By My Throne je parádní dubovka, jak Baard otáčí rytmus je boží, Foreigner hevík? Vážně? Alternativní progrockovka, ale hevík? Jinak jasná z desek roku, posun jaxviňa a vůbec mi nevadí, že to vlastně uz není metal.
Sky Is Red je mrda, ty psychedelický pinkfloydarny v kombinaci s těma rozfrazovanejma kytatama a následný pekla kil s přetaženým tocicim rytmem, epos

Tvé hodnocení:

Tagy:

Leprous, progressive metal, Pitfalls, progressive rock, prog rock

aktuálně

diskuze