Je to už sice nějaký ten pátek, co vyšla deska německého kvinteta s mrazivým názvem Snowblind (který dobře koresponduje nejen s obalem desky, ale i s názvy skladeb a celkovou ponuřejší náladou), ovšem vzhledem k současnému počasí, připomínajícímu spíš podzimní období, se celkem hodí si jej připomenout (třeba jako soundtrack k tomu blázinci, co se děje za okny).

Le Scrawl v našich končinách nejsou žádnými nováčky, což by koneckonců bylo i smutné vzhledem k tomu, že pocházejí ze sousedního Německa a pravidelně je můžeme vídat nejen v tuzemských klubech, ale i na velkých festivalech, jako je Obscene Extreme či Brutal Assault.

Jde o kapelu, jejíž styl nelze jednoznačně někam zaškatulkovat. To se často může stát dvousečnou zbraní – na jedné straně tento fakt může přilákat i  posluchače z jiných sfér, zároveň je zde však riziko, že odradí klasické fanoušky metalu nebo grindu. Ne každý snese netradiční kombinaci grindu, jazzu, ska a swingu v jejich pojetí, navíc na koncertech prezentovanou v uhlazených klasických oblecích. Pokud ale patříte mezi fanoušky vyhledávající originalitu, která navíc perfektně ladí a nenudí, jsou Le Scrawl správnou volbou.

Snowblind určitě nijak extra zvlášť nevybočuje z dosavadní řady jejich nahrávek. Opět tu máme vše, na co jsme u Le Scrawl zvyklí, s tím rozdílem, že tohle dílko na mě celkově nepůsobí tak vesele a hopsavě jako například Too Short to Ignore (2003). Jako by celá deska a s ní i kapela malinko potemněla, o čemž svědčí rovněž názvy skladeb (Lost, Homesick, Winter Sun…). Ne snad ve smyslu, že by nám Le Scrawl přidali do svého balíčku ještě třeba příměs black metalu nebo něco podobného, spíše působí jako klidnější a méně revoltující kapela. K této náladě přispěly i klávesy pod taktovkou Uty Schwedové, která naživo často zaniká, ale tady konečně vystoupila ze stínu, a to velice příjemným způsobem (až mě samotnou překvapuje, že to píši :)).

Celý tento německý spolek podle mého názoru opět odvedl skvělou práci a ukázal, že i zdánlivě nezkombinovatelné může dohromady šlapat a i po letech stále bavit. To vše bez nějakého tlaku na naše mozky, vlastně úplně přirozeně…