Jedno se italské gothic-metalové kapele Lacuna Coil nechat musí, mají výjimečnou schopnost z naprostého ničeho udělat něco, co se tváří velkolepě. Vždy jsem měl pocit, že humbuk kolem této kapely je naprosto zbytečný a pro mě nepochopitelný, ale do minulé desky Comalies se to drželo alespoň v metalové branži a v únosných mezích, ovšem když vidím, kam se cpou s novinkou Karmacode, situace se zdá být mnohem vážnější. Kapela + evidentně velice schopný management nechtěli nechat nic náhodě, a tak strhli obrovskou propagační kampaň, kapela byla neuvěřitelně protlačována a tak i přes jejich snad až podprůměrnost můžete jejich show vidět na těch největších a nejdůležitějších metalových akcích, v ČR je můžete slyšet dokonce i na vlnách rádia Evropa 2, nechybí v žádných evropských hitparádách včetně našeho Esa a T-Music, čímž jen definitivně v mých očích potvrdili, že jsou spíše součástí pop kultury, než něčeho, co si říká metalová scéna. Ne snad, že by mě pobuřovalo vidět metalovou kapelu v popové hitparádě, mě je to buřt, jde zde spíš o to, že celková politika Lacuny Coil, která upřednostňuje obal a výsledný efekt, před obsahem a něčím umělecky cenným, je mi absolutně nesympatická. Slovo komerce spojováno s metalem vždy strašně smrdí, ty nekonečné nesmyslné debaty na téma co je a co není komerční jsou naprosto o ničem a rozhodně nezastávám názor, že kapela, která se stane populární (přesto, že nedělá viditelné kompromisy), se automaticky stává komerční (a to jen proto, že logicky nemůže uspokojit všechny poptávky a dostává se automaticky do jiných sfér). Ovšem v případě Lacuny Coil bych se slovo komerční nebál použít. Tady je záměr vytřískat co nejvíce peněz, stát se populárními a slavnými ten nejhlavnější a hudba je jen pouhý nástroj ležící někde v pozadí. Když jsem v recenzi na poslední počin Kataklysm In the Arms of Devastation psal něco o produktu a o absenci „něčeho“, co by z té hudby bylo cítit, musel bych u Karmacode zajít ještě mnohem dál. Tady se dle mého totiž nedá mluvit ani o řemeslně dobře zvládnutém počinu, jelikož když odmyslím hráčskou schopnost, kterážto je naprostou samozřejmostí, není zde naprosto nic a pokud si vyberete ke srovnání 90% goticko metalových kapel, odejde z tohoto duelu Lacuna se svěšenýma ušima.

Tak něco v té hudbě přeci jen být musí, to zas ne že ne, ale řekl bych, že na to, co se ze současné Lacuny „dělá“, je toho žalostně málo. Na Karmacode je přesně slyšet dnes tolik moderní kombinace metalové tvrdosti a popové sladkosti a melodičnosti. Stejně jako třeba většina nu-metalových kapel i Lacuna svou muziku zhutňuje masivními kytarami, střednětempou údernou rytmikou, která vytváří ten metalový, tvrdý základ a zbytek už je v režii buď kláves nebo zpěváků. Je zde čistý mužský i ženský zpěv, ani jeden nijak výjimečný nebo dech vyrážející. Vyloženě špatný také ne, ale prostě obyčejný. V nějakých kouscích se taktovky ujmou kytary a starají se i melodiku skladby. Zajímavá se zdá být jakási snaha komponování různých exotických motivů a melodií, jež umocňuje svým zabarvením hlasu i zpěvačka Cristina Scabbia. Nějaké kusy nejsou špatné (dobré ovšem také ne), ale celkově mám pocit, že Karmacode je deska poměrně prázdná, jen na povrchu se lesknoucí a povětšinou laciné, vyumělkované a na efekt dělané melodie nebo i nálady skladeb (Within Me, která má sice příjemnou melancholickou náladu a i docela příjemný zpěv, ovšem víckrát jak jednou bavit nebude) mě opravdu nepřesvědčily o tom, že Lacuna Coil si zas(ou)loží takovou přízeň jaké se jí dostává. Velká část desky prostě jen ubíhá, vám to ani nevadí, vy to ani neregistrujete, prostě se z přehrávače line hudba, kterou když pozorně nevnímáte, tak vás nerozčiluje, jen si v poklidu plyne, ovšem když se zaposloucháte, nebaví Karmacode více jak dvě skladby. Chybí větší momenty překvapení, strhující nápady, nebo prostě jen něco, co zvýší vaší pozornost. Zůstává jen občas obstojná a někdy i celkem příjemná, nenáročná atmoška. Normálně bych si řekl proč vlastně ne, ne vždy má člověk chuť na něco složitého a Lacuna by k nenáročnému poslechu nebo jako kulisa vlastně mohla být fajn. OK, ale kdyby tak byla kapela prezentována a nebylo z ní děláno něco, co evidentně není a na co nemá. Pakliže mi chce někdo tvrdit, že má být Lacuna matadory goticko metalového žánru a opravdu „velkou“ kapelou, musím být zásadně proti, protože jak říkám, nemají na to. Možná již sice „velkou“ kapelou jsou, ale nikoliv po hudební stránce a tu zde hodnotíme.

P.S.: Největší hit, singl, který dobývá hitparády a rádia, Enjoy the Silence nakonec není ani od Lacuny. To možná jen potvrzuje naprostou neschopnost složit něco, co má parametry opravdového hitu a něčeho strhujícího, čímž pro mě téměř patnáct let stará pecka od Depeche Mode jistě je.

No pěkně to DMC setřel, jen co je pravda! Věc se mi zdá však poněkud složitější; žijeme v době, která oceňuje zboží podle poptávky a to se samozřejmě projevuje do všech odvětví. Bohužel, ale nutno říct, že to těžko bude jinak. Jednou jsem četl krásnou větu, že umění je hledání cesty k pravdě a z tohoto hlediska reklamu nikdy nelze považovat za umění. Sleduje zkrátka jiné cíle. Propagace a reklama je jedna věc, skutečnost se posuzuje mnohem subjektivněji. A je jedno, jestli jde o hollywoodský filmový spektákl (později na vhs tak často oblepený větami typu: „Nejlepší politický thriller roku!“), nové cédéčko nebo žehličku.

Ale rovnou k Lacuna Coil. Jestli se Comalies nesla ještě v gotickém oparu a softmetalové mlze, tak novinka je jasný nasládlý nu-metal vzor Evanescence. Ale! Když u druhé jmenované kapely se mi svírá žaludek a nosní chrupavka se mi bortí, u Karmacode si šlapu do taktu (na kole), člověk si odpočine od problémů, navíc Cristina evokuje hříšné myšlenky a dokážu si představit, že v posteli místo Madonny zvolím Karma-c-úd-e. Škoda jen, že se Italové utápí ve stejných tempech, i nu-hc kytary si jsou nápadně podobné (ty bicí snad jedou podle metronomu!), tak aspoň arabské motivy to trošku osvěží. Ale ty pralesy smyčců si mohli odpustit a desku o tak o tři věci zkrátit. Jinak ale: tahle deska nevadí!