Podle názvu by se mohlo zdát, že máme opět co dočinění s kapelou silné francouzské screamo/hardcorové scény, ovšem pravda je trochu jiná. L’antietam jsou Američané, jejichž původní název Antietam se stal důvodem sporů s jinou, stejně se jmenující, kapelou, a tak to čtveřice z Massachusetts vyřešila elegantním francouzským L‘.
Ovšem nejen název onu Francii evokuje, při poslechu mi dokonce stanuly na mysl kapely jako The Third Memory či Daitro, jelikož i L’antietam se prezentují naléhavým, melancholií nasáklým screamo hardcorem, který zní jako výpověď sebevraha, který se snaží vysvětlit, co vše ho na tomhle prohnilém světě sere. Hudba po okraj naplněná smutkem, melancholií, neštěstím, ale v případě desky Arthur Carr i problesky optimismu.
Kytaristé umí svými nástroji trýznit jako sůl v otevřené ráně, ale přeci jen mají (emo) srdíčko, a tak umí i něžně pohladit, lehkými, vzdušnými vybrnkávačkami dát najevo, že jsou křehké poetické duše, pak ovšem následuje tvrdý direkt přímo na nos a my jsme opět tam, kde máme být. Chvíli slyším staré emo z devadesátých let, pak i náznaky indie popu a jemné vybrnkávání ne nepodobné mistrům svého řemesla Russian Circles, pak trocha chaotičtějšího hardcoru, a opět zklidnění. Výtečný je i naléhavý vokál, který mi ze všeho nejvíce připomněl českou Themu 11. L’antietam jsou nervně roztěkaní, ale když opravdu chtějí, umí být i vyrovnaní a klidní.
EP Arthur Carr nabízí sedm skladeb, které sice nepřináší žádný revoluční přístup, nic neslyšeného, ale rozhodně se těmto mladým muzikantům nedá upřít talent na složení silných skladeb, výtečných melodií, které se vám dostanou hluboko pod kůži (The End Birth) a naprostý přehled, se kterým si ten svůj hardcore, který je tu více cítit old schoolem, tu více připomene kapely moderní emo/screamo líhně, hrají. Poslouchá se to velice příjemně.