Pod labelem No Colours vydali Kzohh první hudební nosič roku 2014. Byl jím debut IAOLTDOTAD, který se mezi ostatními deskami žánru nenápadně proplížil bez většího povšimnutí. V té době jsem nechápal, jak tyto slovanské vypravěče prastarých legend a historie, uctívače své vlasti a přírodních sil, mohlo napadnout nahrát tak odlišnou muziku, jakou se prezentují v domovských skupinách. Žádný pagan ani přímočarý black, ale místy slušná „avantgarda“ (piano, saxofon). Hudebníci (projekt, už fuknční i živě, tvoří all-star sestava ukrajinské scény) uchopili klasickou blackmetalovou špínu z podsvětí 90. let, do ní přidali teskné melodie depressive black metalu modernější doby a to celé začarovali doomovým zaklínadlem navozujícím ty nejčernější emoce. Čekali byste od těchto Slovanů jazz? Jistěže ne. Ale i ten tam byl a doprovázel maniakální ambient psycho zvuků. Uběhl další rok…

Nocí zbarvené vlnobití mlátí o útesy rozpadající se v nezměrné síle temně modré hlubiny a tóny veselé hudby se linou z nedaleké krčmy. Všude plno radosti, zlatavý mok teče proudem a příjemně nažloutlá záře luceren a svící pocházející z okenních rámů osvětluje středověké uličky, pod nimiž hluboko v podzemí přečkává smrt. Smrt v podobě té nejhorší. V podobě nemoci vybíjející celé populace, v moru.

Pozitivní, melodické, hřejivé tóny středověké hudby v intru Pest kamen mit Schiffen ve mně uvolnění a klid v duši nevyvolávají. Ba naopak. Moc dobře totiž již při prvním poslechu vím, čeho jsou tito šílenci schopni, když se chopí nástrojů. Vše se rázem přeline do děsivého ambientu s kvílením krys ženoucích se ze špinavých, smrdutých kanalizací. Děj pokračuje nemilosrdnou rubanicí počáteční skladby Alousia et Pestilentia Ignearia, vrcholící útrpným výkřikem agónií pohlcené ženy. Vše se nečekaně uklidní a kapela vás ponoří do doomem vlekoucí se atmosféry, ve které nářek umírajících duší svým kázáním plným „naděje“ doplňuje zpěvák z ukrajinské pagan/blackové kapely Reusmarkt - Zhoth. Ten nejenže zde nahradil odejitého pěvce Zorna, ale dokonce i jeho výkon (polohami i přesvědčivostí) z debutu překonává. A v tomto duchu zkázy postupuje celé album - přežene se přes vaše ušní bubínky jako nákaza městy, v nichž ani víra příchodu temného, morového věku nezabrání.

Ačkoli se druhé album hudebně řídí prakticky tou stejnou šablonou a naskládává na sebe blackmetalové (pod)žánry různých odstínů, muzika na Rye. Fleas. Chrismon. se od debutu značně odlišuje. Oldschool protkaný nitkami depressive black metalu dokonale navozující pocity žalu tragické události samozřejmě zůstal, vše je však hozené do temného, chladného a pohlcujícího moře ambientu. Pánové se ale rozhodli neopakovat a jdou dál. Jazz jako na IAOLTDOTAD tedy nečekejte, je libo elektroniku?

Hyozd, rovněž pocházející z kvarteta Reusmark, si na albu opravdu pohrál se vším možným. Jak se strach z nákazy morem vnáší do myšlenek lidí, tak i on do R.F.Ch. vstříkl své choré vize, a tak zde máme ukázkově spolupracující blackovou modernu se starou školou. Vše perfektně vyvážené, vše přirozené. Kupříkladu kompozice Massebegravelser. Ta překvapí elektronickou pasáží přelévající se až do smyčcově chytlavé melodie, která zní jako symfonie umírajících, a následně se opětovně tříští na další elektro efekty. Těch na desce nalezete vícero, jsou však nenápadně skryty a nejsou hned slyšitelné.

Potřeba je ale říci, že celá deska působí silně soundtrackovým dojmem. Během poslechu vás konstantně budou pronásledovat i různé doprovodné zvuky jako štěkot psů, šílený smích, pláč, nářky, křik trpících... Příkladem nechť je Un Drapeau Noir sur L'eglise. Ambientní vsuvka o délce devíti minut. Modlení, kašel hynoucích, zvuky ulic. Člověk má najednou celý děj přímo před očima. Vrcholem celého dění je však Vind i de Tomma Ögonhålor. Po ambientním intru, složeném z ruchů smrtí nasáklého města, vás udeří totální smutek a zmar v podobě depresivního skřeku plného emocí a truchlivých melodií. Vše naznačuje, že se album blíží do svého finále a vy se krásnými melodiemi se všemi zesnulými loučíte. Byť jen tak nějak v duchu. Oproti náplni desky perfektní překvapení k závěru.

Mám přirovnávat? Muziku Kzohh bych přirovnal k třeba takovým Thou Shall Death. I ti se vyznačují mixem zběsilé neurvalosti mixované s ambientním, ponurým klidem, leč Kzohh nejsou projektem, který by upoutal pozornost mnoha fanoušků, ačkoli na Rye. Fleas. Chrismon tvoří vysoce originální hudební příběh. Je to soundtrack vyprávějící žalostný hororový román o smrti mnoha lidí a o krutosti temného středověku. Silná příběhová atmosféra jdoucí ruku v ruce s drobnými experimenty a základní kamennou stavbou black metalu. Pokud chcete prožít něco, co jste v životě nezažili, pokud toužíte ochutnat smrt a chlad uliček nasáklých epidemií, nezbývá než druhou desku Kzohh doporučit.