I když tedy na playlistu najdete pouze čtyři tracky, jedná se o plnohodnotné, v pořadí třetí, long play této švédské chásky. No, chásky. Momentálně se trup obřího opa zredukoval na pouhé duo. Tomas Salonen bouchá a David Johansson (ti Švéďáci jsou opravdu tuze neotřelí, co se jejich příjmení týká – horší jsou snad už jen Korejci se svým Kimem) se stará o zbytek. Když už jsem u výčtu obsazení rolí, nemohu nezmínit hostování Johna Doe z blackmetalového zvěřince Craft a účast Magnuse Lindberga z hvězdných Cult of Luna za mixážním pultem.

Máme tu tedy nějaké ty přísliby kvality a nezbývá, než si to celé poslechnout. Vzhledem k tomu, že stopáž válů se pohybuje mezi devíti až čtrnácti minutami, je to zpočátku docela náročné. Slovo vál tady není vůbec mimo mísu. I když se všude v promo-materiálech ponejvíce skloňuje slůvko doom, jeho nejklasičtější podobu tu člověk najde snad jen v posledním songu. Materiál sám válcuje dosti nekompromisními riffy, které korespondují se jménem kapely a obalem, na němž je právě obří lidoop. Když KONGH hrají, jakoby se snažili zhudebnit spoušť, jakou za sebou může taková obří obluda zanechat. Doomaře tedy může těšit, že je to celé opravdu pomalé. Ale zároveň je tu cítit ono nekompromisní a tvrdé coreové jádro. Těžkotonážní dusání má v sobě kus psychedelie, a jestli se něčeho opravdu nedočkáte, potom nějakých líbivých melodií. Všechno je to dosti nervózní a vypjaté. Všemu nasazuje korunu coreový řev, který se střídá s melodickým zpěvem. I když se tedy nejedná o žádný fofrnářez, neznamená to, že si u živé produkce KONGH nemůže správně naladěný jedinec řádně zadovádět.

Sole Creation se do člověka opře od samého začátku. Úderné houpavé riffování nechá odpočinout jen při chvilkových vyhrávkách a naopak gradace přicházejí s refrénem, který pro změnu pomáhá tvarovat onen čistý vokál. Ten mi sice není příliš sympatický barvou, ale jinak je kvalitně odzpívaný a vnáší nutné oživení. Produkce není nijak přehnaně čistá a nechává nahrávce jistý animální (lidoopí) náboj. Tamed Brute je o něco temnější. Absorbuje nějaké to zneklidňující vybrnkávání, ale jinak opět nechybí dost houpavých ultratěžkých partů, které jednoho lisují jako parní válec. Větší prostor dostává čistý zpěv, ale paradoxně díky tomu vše působí snad ještě nervněji a pokud není posluchač zrovna příjemně naladěn, tímhle si rozpoložení opravdu nenapraví. Spíš se bude za chvíli držet za hlavu a tlouct jí do zdi. Co se bušení do nebohého konzumenta týče, opičáci tady přikládají pod kotel.

Druhá polovina tohoto výtvoru se mi kupodivu zamlouvá mnohem víc. The Portals maluje v počátku nálady, které mé maličkosti znějí velmi libě a poněkud mne probouzejí z letargie. Opět o něco víc pochmurnosti a méně dovádění. Stále se to coreově houpe, má to stejnou tvář, ale prim získává stále silněji jakási přísná linka, která mi dělá moc dobře. A Skyming? Ten už je úplně někde jinde. Poslední song alba je první, o němž se dá říct, že je doomový. Hodně se tu vybrnkává a žádného pogování se tu děcka nedočkají. Je to následně dostatečně tvrdé, i když melodické a otěže přebírá na plný úvazek zpěv, který mi jen lehce pro přiblížení evokuje mechovou hlavu Robba Flynna. Málem čtrthodina útrpného truchlení je tedy poměrně odlišnou a nečekanou tečkou, která se výrazně liší od zbylých třech kusů. Pro mne osobně je to vítaný krok a zpříjemnění celkového dojmu z poslechu.

Sám se s nahrávkami podobného stylu příliš do styku nedostávám, když tedy neberu v potaz proflákliny typu již zmiňovaných Cult of Luna, jež zná každý. Na KONGH jsem byl zvědav už proto, že je vydávají Agonia. Nemůžu říct, že bych padl na zadek, ale ani několikerý poslech mi nepřekážel, že i ten „kór“ jsem v tom hrdinně zmáknul! Vcelku fajná opičácká platňa.