Autor: 80 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť

Perfektní, precizně zahraný debut. O hudbě se tu přemýšlelo a inspirace nepřechází v kopírování.

KhôraS Khôra se nad jejich debutem setkáváme s vyhranými a zkušenými muzikanty. Jenom namátkou řeknu, že v soupisce najdeme ex-členy řady kapel jako Dodheimsgard (basa, Lars-Eric Måløy) a Haimad (Kjetil Ytterhus, klávesy). Zbytek si zájemce dohledá, já dodám podstatnější věc, a to, že zdání „mezinárodní allstars“ je liché, protože hudební gró má na svědomí jediná osoba – Oleg I. V minulosti se podílel jako bubeník na mnoha projektech, ale že bych jeho nebo ty projekty znal, rozhodně říct nemůžu. Podíl ostatních (Bill Kranos, Wayne Ingram a Daniel Müller), kteří jsou podepsaní pod klávesy efekty je s otazníčkem. Na předchozím EP Málenskij Robot je Oleg I. jako jediný instrumentalista a docela doporučuju jeho poslech, protože je to krásná přípravná studie na dlouhou desku, bez efektů, bez creepy atmosféry, beze všech zvukových čar a kouzel.

Khora se na své první dlouhé desce prezentují kombinací rychlosti a vybroušené techniky, zajímavé a někdo by dokonce řekl unikátní atmosféry. Zvuk je ostrý a blackmetalový, songy jako by vypadly z prog/death učebnic. Konzervativně se drží kolem délky 3-4 minut. Scifi nálady připomenou Dodheimsgard z jejich zajímavějších desek a mně připomněli i neprávem zapomenutou Czarlovu post-VBE formaci Virus. A jestli mám zmínit ještě ultimátní inspiraci, pak jí budou nepochybně Ved Buens Ende, bez kterých by tahle větev na metalovém stromečku asi nevyrašila.

Do téhle základní kostry se potom zaplétají i lehce disonantní prvky v kytarových riffech. Přestože infernální rychlost, blasty a hrubý vokál navozují místy přísnou atmosféru hodnou pravověrného black metalu, většinou je rychle vystřídají v mezihrách melodické linky a spacy reverby na kytarách. Nejsem expert na space/prog/tech/black/death/avantgarde ale asi bych hledal i podobnost s Ars Magna Umbrae a zlomyslník by do kotle ingrediencí přihodil postmetalový feeling, ale bez toho my se obejdeme. Celek se velice dobře poslouchá a přitom nejde, až na drobné výjimky (Sempiternal), posluchači vstříc, že by to byl nějaký kýč, jak by mohla napovídat obálka, to už vůbec ne.

Nejsilnější momenty alba jsou vysloveně skvělé a u prvních poslechů jsem nadšení nijak nekrotil. S přibývajícími poslechy jsem se nechal méně a méně okouzlovat parádním zvukem a klávesovými feelingy, kostra riffů, blastů a sypaček je ale pořád dost silná a udrží pozornost.

Tři vesmírné entity na obálce přiznávají scifi inspiraci asi víc, než návaznost na Platonův dialog, podle kterého je deska pojmenována. Řeknu ale rovnou, že tuhle linku se mi v recenzi moc nechce rozvíjet, protože texty v době psaní ještě nemám v ruce.

Naprosto chápu, pokud výsledek bude pro někoho spíš směšný. (Zdravím fanoušky Perry Rhodana!) Za mě jde o perfektní debut, precizně zahraný, o hudbě se zjevně přemýšlelo a inspirace nepřechází v kopírování.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

Ty jo, podle nástrojů bych to ani tak nedělil, spíš to teď beru podle skladatelských postupů. U většiny metalů mám pocit, že jednotlivý motivy nejsou moc provázaný, nenavazují na sebe a nerozvíjejí se navzájem, je to spíš skládačka (často dost zajímavých, ne že ne) nápadů jeden za druhým. U klasický hudby bych si troufl říct, že rozvíjení a vzájemný obohacování se motivů během vývoje skladby je celkem charakteristický prvek. V tomhle ohledu bych řekl, že víc než drtivá většina symfo-BM se tomuhle přístupu ke skládání blíží část rafinovanějšího zlo-blacku (typicky: Aosoth), kde aspoň některý skladby tenhle rys mají.

Franto, ne že bych s tebou chtěl polemizovat, ale abych dobře pochopil, co chceš říct, potřeboval bych vědět, co je to klasický prvek (nějaký konrétní nástroj nebo postup?).

Neznám jedinou nahrávku, kterou bych si dovolil označit za symfonický BM. A vlastně se to dá rozšířit ne metal obecně. Asi nejvíc se tomu blíží Emperor, a říkám si, co by mohlo být, kdyby všechny ty samply a synťáky mohli nahradit živými nástroji. Kdyby na to měli rozpočet. No nic. Ale whatever. Symfonická hudba se prostě nepozná podle toho, že tam občas zabouří nějaký smyčce. Z metalu, co zajímavě zapojuje prvky klasický (nerovná se symfonický) hudby, bych vypíchl třeba Lychgate. Jinak ano, drtivá většina tzv. sympho metalu zní až dětsky naivně a hloupě.

Standardní symphoblack? Nevím, asi bych to tak jako celek ani nenazýval (byť je to jeden z elementů, který tu hudbu shazuje) už proto, že každá ze skladeb primárně napodobuje někoho jinýho (viz. níže), spíš z avant/prog prostředí, což souvisí i s tou lepeností a pocitem "slátaniny/paskvilu", + často si s nějakým "bridgem" hlavu fakt neláme/ou. Třeba Noceo je ještě poměrně konzistentní, dál už je to horší (hlavně ta 5. a 7. skladba). Ad naivita / "kinder faktor" i celkově jsou určitě (mnohem) horší věci, to jo a vždycky tam trochu té naivity bude, ale jsou desky, kde je tenhle element minimalizovaný a zní to "vy/dospěleji" / vkusněji / zručněji apod., viz. řekněme Prometheus, nebo i New Obscurantis Order (a pak máš i třeba Lychgate, nebo Imperial Triumphant, který s tou klasikou/modernou operujou ještě seriozněji / současněji - ale ok, to už není symphoblack). Khora tam často cpou klávesy jak někdy z 94-96, což působí fakt legračně a nevkusně a nejde jen o klávesy... mají celkem "talent" na to, zazdít poměrně slušnej nápad/pasáž něčím hrozným. Ale hlavně mi asi vadí to, že to prostě zní jako bé/céčková napodobenina kapel, který jsem měl/mám rád. Ty někdy "upachtěný" bicí jsou taky pravda a to jejich umělý/těžkopádný nazvučení tomu nepřidává.

Vaněna: Super, beru slivku ;-) Jinak jsem ještě chtěl dodat, že udělat symfoblack tak, aby nebyl "naivní", snad ani není reálný :-) navíc čím seš starší, tím víc tě ten "mladický metalový romantismus" (nebo jak to nazvat) musí víc iritovat... (teda aspoň můj dojem)

Mystic Circle

děkuju za připomenutí Ondro, za to máš u mě kořalku.

Ze zvědavosti jsem si to dal. Lepené mi to teda nepřijde, prostě takový standardní sympho/black. Myslím, že kinder black á la Mystic Circle je úplně jiný level stupidity ;-) Spíš to pro mě drhne jinde, Oleg jako bubeník (nejen) v sypačkách moc nestíhá, myslím, že drumkit from hell by to pohodlně spravil.

Zajímalo mě, jestli ta hudba bude tak hrozná jako obal (fotka kapely je pravda ještě o pár levelů jinde) a ono (místy) skoro jo :). Párkrát jsem se fakt zasmál nahlas jak moc je to špatný... (namátkou 5. skladba po 1:50, nebo začátek 7.) ... nebo spíš hlavně... "kinder", naivní, křečovitý, umělý. A ty klávesy/"orchestrace", to fakt nechápu, že tohle někdo vydá v roce 2020 :). Nazvučení bicích taky děs. Občas se teda nějaká docela fajn/dobrá pasáž překvapivě objeví, ale celkově je to spíš paskvil ... z toho avant/prog-black Norska se tam dá slyšet leccos ... v první skladbě a pak i místy později vyloženě napodobenina Ihsahna (včetně jeho sípavýho skřehotu), jinde jo Arcturus... ve 4. zase pokus o zpěv á la Czral - až tam teda slyším i ty Virus/VBE, jinak moc ne, max. ta basa je může evokovat. DHG někdy taky, starý Code ne (nový neznám), asi i nějaký "současnější" disonance (v pár místech Dodecahedron?) ... každopádně to oproti zmíněným působí hrozně Bé/Céčkově a slepovaně (ano i víc než poslední DHG :) )... hlavní skladatel je sice Ukrajinec, ale takovouhle kapelu bych čekal právě v Německu, kde zpočátku působil(i). Kopírování právěže veliký, kromě postupů to vykrádaj včetně napodobování vokálů, něčeho vlastního tam není co by se za nehet vešlo.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Khôra, Khora, Timaeus, black metal, progressive black metal, death metal, atmospheric black metal

aktuálně

diskuze