Nevím, jak vám budou tito Němčouři známí, ale úvod bych otevřel přiznáním, že pro mně jsou vlastně novou kapelou. A to i přes to, že Extinction Aftermath je již jejich čtvrtým albem, a to i přesto, že hrají technický (resp. techničtější) death metal od počátku, který silně tvoří mou poslouchovou nápň, a to i přes to, že kapela si již českou koncertní premiéru odbyla, a to přímo na Brutal Assaultu 2004, kde bývám již po léta letoucí pravidelným návštěvníkem. Já je však fakt pořádně zaznamenávám až nyní s novým albem, které mi svou explodující energií řádně nakoplo to místo, na kterém se nejčastěji sedí.

A hned na start po prolustrování předchozích alb musím řici, jak velkou cestu Jack Slater ušlápli; album od alba pokrok hned od druhého Metzgore. Z ne přímo ušláplého, ale přeci jen brutálněji pojatého a vcelku průměrně znějícího deathu vždy s více či méně technickými přesahy se s novinkou dostali až na naprosto špičkovou tech deathovou formaci. V zapomnění jsou splašené grindující výplašky, tatam jednoduché slamující krvavé zasekávačky, nevzpomenete si na odér Cannibal Corpse a ani v jedné novinkové písni vás už nenapadne „sakra, není to špatný, ale něco tomu chybí”.

Na novém albu JS od první chvíle fungují perfektně jako celek. Vše je navýsost sevřené, vyvážené a hrající pospolu. Nové písně jsou skvěle vystavěné a plné chytlavých riffů, chutně šmakujících přerodů, rytmicky dobře ošetřených paternů s naprosto exkluzivním a vražedným zvukem z polského studia Hertz. A mají vcelku přehlednou strukturu. V tom také spatřuji jednu z devíz kapely. Skladby jsou sice technické, u některých momentů se vám vlastně při poslechu až protočí bulvy (vyzněním než samotnou náročností), ale muzika má ohromný tah a sílu, která by rozhýbala celý sál. Ano, i přes svou techničnost je muzika jak pro párty stvořena, furt je to 100% metal, což mě na Jack Slater neskutečně baví. Žádný pokus o překonání jakýchkoli rekordů, ale (v pravém smyslu) muzika uspokojivě bude fungovat pro širokou posluchačskou obec, přesto dokonale ukojí i jakékoli techmetalové vyhraněnce.

Po Necrophagist, Deadborn, epičtějších Dead Eyed Sleeper a nuznějších Common Grave (pomotané brutalisty Defeated Sanity zatím vynechám) zde tedy máme další progresivní death z Dojčlandu. A co Jack Slater odlišuje? Určitě užitá němčina (7 z 10 písní) a žánrový rozsah; myšleno v rámci subžánru. Kde si totiž zmíněné kapely hrají to své a na vlastním písečku, tam Jack(as)S umě sáhnou po jiném řešení, než by člověk čekal. Vytáhnou klidně rovnou a šlapající pasáž, podbarví podkresovou linkou, užijí nasekaný či ostře thrashový motiv nebo hybný a krátce frázovaný, odtrhávaný riff typu C-187/Pestilence (nejmarkantnější v Konstrukt) či naopak vhodně zvolenou stopkou s následnou pozměněnou bicí konstrukcí přerodí hraný motiv. Ale také určitě to, že Jack Slater na nikoho nehrají žádnou habaďůru a karty vykládají na stůl hned v první písni. Ta sice není zářným příkladem toho, co se na albu odehrává, ačkoli s druhou Dysthymia jde snad o nejlepší (nejchytlavější) písně, nicméně ukazuje, kam až Kölíňané dokáží zajít, s čím umí pracovat – i s atmosférou. Příjemné také je, že JS nejedou po celou dobu alba stále v jednom tempu a hrají si s jeho dějem a tak na vás v průběhu vyběhne třeba Funkenflug, která jakoby na tohle album ani nepatřila, ale přesto si nedokážu odmyslet, že by zde nebyla. Vše je tu oproti minulým nahrávkám tisíckrát dotaženější a tak nějak vážnější. Že ale mají Skopčáci stále smysl pro špás, dokáží hned následující nášlehovkou Happy Hour, v níž dojde i na gravity blast (ráfkovku) a k parádnímu prostřídání motivů i žánru. Nebo instrumentální 4 8 15 16 23 42, která krásně napočítaně dle jména natahuje.

Extinction Aftermath je velké a moc příjemné překvapení. Od první chvíle album zní velmi moderně, hodně pestře, využívá několikero technik či podání žánru a má skvělou produkci, která odhaluje všechny krásy alba. Nejvzácnější však je, že se do spárů drážek CD povedlo spoutat explodující energii, která po roztočení kotoučku prýští na všechny strany jako živá voda i přes mírné připomenutí vlastní minulosti v závěru alba.