K sepsání následujících řádků mě de facto donutily všemožné kladné recenze a pochvalné ódy, které se na návratovou desku norských Isvind pějí ať už na internetu nebo na různých metalových akcích, protože jsou podle mě zkrátka mimo. To si dovolím tvrdit i přesto, že pocit z muziky, především té blackmetalové, je výhradně subjektivní záležitost. Mám trochu dojem, že se lidé nechávají hodně unést „kultovností“ tohoto projektu, což jim brání ve střízlivějším pohledu na věc.

Pro osvěžení paměti připomenu, že toto původně trojčlenné, dnes dvojčlenné těleso vzniklo v Oslu roku 1992, tedy v době, kdy ještě žil Euronymous; Darkthrone, Immortal a Burzum vydali své první dlouhohrající blackmetalové desky; bubeník Faust z kapely Emperor ubodal homosexuálně orientovaného muže v olympijském areálu města Lillehammer a kdy v Norsku hořely kostely. Tudíž v době, kdy se naplno formovala ona úžasná záležitost, které se říká Norwegian black metal.

Samotní Isvind (Ice Wind) nikdy nedosáhli takové popularity jako výše jmenovaní, přestože se dá říci, že vzešli z podobných poměrů a samotná hudba nijak výrazně nevybočovala z klasického schématu Darkthrone x Forgotten Woods x Taake. Důvod bych hledal v kombinaci několika faktorů – absence výrazných kontroverzí okolo členů Isvind, vcelku nekonzistentní hudební náplň jejich debutového alba Dark Waters Stir a pak samozřejmě samotný rozpad formace v roce 1997. V roce 2002 proběhl jakýsi pokus o reunion, dokonce se vydalo i splitko, promáč a kapela několikrát koncertovala. Posléze se ovšem opět odmlčela, a to až dosud, respektive do loňského roku, kdy na vlastní náklady a ve vlastním studiu nahrála desku Intet Lever (v překladu Neživí či Nic nežije, nejsem odborník na norštinu), což naznačuje vášeň muzikantů pro hororové filmy. Tolik k introdukci, snad jsem nic závažného neopomněl.
 
Na rozdíl od jiných recenzentů mi ke spokojenosti nestačí plynulé navázání na Dark Waters Stir, old school sound, typické norské řezavé kytary či frosty atmosféra. Ostatně on ani ten sound není až tak old school, naopak kvůli jeho poměrně slušné čitelnosti o to víc vynikne plytkost některých riffů – především u titulní skladby Intet Lever a trojky De Dødes Maskerade af Synd. V tomto případě stále platí, že je třeba buď vymyslet chytlavý kytarový motiv nebo řádně zahulit zvuk, který vypomůže s navozením lesní atmosféry. Isvind se zde trefili bohužel kamsi doprostřed, ani jedno ani druhé. Většina ostatních písní na albu není o tolik lepší, ačkoliv třeba předposlední Hjemsøkt oplývá určitým potenciálem. Jediný skutečně světlý okamžik se dostaví až v podobě skladby Vaginamaria (hezké), která se poprvé objevila na zmíněném promu z roku 2004 - oplývá vším, co si já osobně představuji pod prvotřídně zmáknutým norským blackem. Nápaditý nosný riff, silně atmosférický náboj a jistou auru tajemna a nejistoty. Žel, je to na Intet Lever jediný moment, kdy jsem se dočkal té tradiční černé roboty ze začátku 90. let. Zbytek nahrávky vesměs tápe a klopýtá, což mi zanechává trpkou příchuť v ústech, neboť představuje další z mnoha návratů na scénu, jež dopadly nemastně neslaně. Sami členové Isvind nebyli s nově složeným materiálem ze začátku spokojeni a dokonce uvažovali o jeho kompletním předělání, nakonec se ale spokojili s dílčími úpravami některých kytarových pasáží a bicích. Já tvrdím, že krom jedné písně si Intet Lever kompletní předělání zaslouží.