LETARGIE. Aby nám ten podzim pěkně ubíhal, aby se zvětšil prodej všemožných nástrojů s ostřím, super pevných provazů s obrázkovou přílohou „Uzel je můj kamarád“, dopisních papírů a všech dalších bezva propriet, vydali američtí Isis desku, která se může stát katalyzátorem všemožného (rubu?líce?). Aktuální počin, i jako předchozí „majstrštik(a)“ Oceanic, vychází na Pattonově labelu Ipecac a opět se setkáváme se stísněným, pochmurným a temným obsahem z rodu Neurosis. Je zřejmé, že při průměrné délce skladby 8:26 (celkový počet=7) nepůjde o dostih: kdo rychleji, ale o navození hluboké atmosféry, která požírá posluchačovo mysl, a snad proti jeho vůli, nechává vyplavat hnus nashromážděný Z REALITY. Monotónní rytmus bicích, do kterého se vplétají další nástroje, basa drží, jedna kytara jede stejný riff pořád dokola, druhá jakoby s ní laškovala s rostoucí intenzitou. Začne se na jednodušším základě, který se postupně obohacuje dalšími a dalšími motivy, přičemž výsledek je totální anihilace. SE NESLUČUJE. Tyto poklidnější plochy jsou střídány výbuchy zkreslených kytar v rychlejším tempu rytmiky, mnohdy doprovázené murmurem. Zpěv se objevuje ve dvou formách, čistý, chlapácký (já vím, zní to humpolácky a blbě, ale jiné přirovnání jsem nenašel), výpravně naléhavý a již zmiňovaná „brutální“ poloha. Ono se tedy na Panopticonu ve velké míře nezpívá, hlavní dojem je získáván skrze hudební nástroje, zpěv je jen taková třešnička na dortu, ta pověstná poslední ťavka do kebule. Obdivuji na Isis, že dokáží vystihnout přesně ten moment, kdy by se už mohla dostavit nuda a přesně tehdy se stane něco nového, co upoutá pozornost, nechá vyniknout hravost. S ŽIVOTEM. Doom metal nového milénia. Velmi milé překvapení letošního podzimu. Deska vyšla přesně v ten čas, kdy nejen samotná osobnost, ale i vliv matičky přírody, poskytuje prostor k nasátí blízkosti SMRTi.

Tak já asi začnu takto, ju? I dle mě jsou Isis na dnešní scéně zajímavým p(d?)ojmem. Kapela se tvářící jako bratia Neurosisníků, a přitakávám páně autoru Vit|Ip|eqovi, však spíše brouzdá tůně a bahýnka doom metalu majícího blíže k jeho původní formě. Zde je ovšem (za)těžk(an)é rozlišit, co vlastně ten onen onanen doom metal je. Isis (ale i původnější DM) si se zatěžkanými tempy a apokalyptickými odéry kabátu Neurosis velmi (vlastně přetěžce) zahrávají, a to až téměř identicky a idylicky - taková normální rodinka.. nu což, třeba jsou Isis s Neurosis bratranci. Nerad bych samozřejmě sklouzl na téma „Co mají Neurosis a doom metal společného?“, i když bych se tím asi vlastně dostal až k samotné podstatě (hudební) Isis. Nebudu to tedy pitvati, protože tak nějak (a jak? zjistěte si sami) to je a jen uvedu, že zpěv – ať je jakéhokoli charakteru - je zde vždy skvělý
a dodává vláčným Isisovským atmosférám žloutnoucího oranžovějícího a padajícího listí tu správnou náladičku. Přesně k vyhlídnutí si nejbližšího stromu a… nenene, provaz ne, pěkně se usadit a hledět na ‘dary naší země…‘