Ke kolumbijským Internal Suffering, dnes přesídlených do Španělska, jsem se myslím dostal v době Choronzonic Force Domination (2004). Z dávné alkomlhy se mi vynořuje i jejich (asi) dobré vystoupení na Obscenu 2006. V jejich („“ ehm) tvorbě se potkává vícero vlivů, ale nejvíc mi vždy zněli jako obhroublejší, „pralesní“, méně technická verze starších Origin (mj. bez „pidli-forbes“ arpeggií), říznutá temnotou Morbid Angel, nebo i zuřivou sirnatostí Hate Eternal (Awakening of the Rebel).

Letos na jaře jsem se k nim po letech vrátil v souvislosti s Molested Divinity a doplnil si vzdělání s Chaotic Matrix (i přes prasácký zvuk a vokál furt slušný; kdysi zde Vaněnou spíše haněný debut jsem ze stejných důvodů brzy vypnul) a osvěžil si paměť i s dalšími deskami. Přes jisté kvality pro mě ale vždy byli spíš „béčkovou“ kapelou, od které mě většinou baví třeba 3-4 skladby, ale jejich desky nedoposlouchávám. Po kompoziční i rytmické (a vokální) stránce mě totiž vždy postupně začnou nudit.

Rituals po tradičním, minutovém, mluveném intru (zív) s kvílením kytar překvapivě nezačne nelítostným hyperblastem. Dojde na něj až po 40 (!) vteřinách dramatického rozjezdu a dynamickém nástupu. Musel bych mít předchozí tvorbu víc najetou, abych to napsal s jistotu, ale z dojmu svátečního posluchače se mi zdá novinka celkově trošku (!) pomalejší, rytmicky variabilnější, dynamičtější. Což bude asi souviset i se změnou bubeníka. Fabia Ramireze, který nasypal skoro všechny předchozí desky IS, vystřídal Wilson Henao. Už to sice není až taková hyper/gravity vyhlazovačka jako na Awakening… (jen místy, např. v The Chaos Out of Space), ale spíš to nakonec vnímám jako klad. Henao častěji střídá různé typy sypaček, akcentuje, dávkuje/odděluje, hrne valivější tempa atd. Oproti předchozí Cyclonic Void of Power je ten rozdíl asi dost malý, ale přijde mi, že je.

Střídačka opět proběhla i u kytar (už 3 desky vždy někdo jiný), nahrávali je Andrés M. Gallon a Carlos Ramirez. Žádná výraznější změna stylu se nekoná, jsou to hlavně zbrutalizovaní Morbid Angel, v pár pomalejších (muting) partech mě napadli i Suffocation (?; což asi bylo už dřív, ale…) - i vokál Fabia Marina je občas přibližně mullenovský (Effigy…), byť v jakési mutaci s Tuckerem. A stejně jako už na předchozí desce je občas (bentonovsky) zdvojený, což je taky spíš + (mohlo toho být asi méně?). Často je více, či méně zkreslený i nějakým „gore“ efektem, za což spíš mínus (nebo ambivalence), ale stejně mi tu Fabiův vokál sedí víc než na většině desek (kromě ChFD?), je mnohem lepší, než monotónní huhlání/kvičení u raných nahrávek, občas je mu i něco rozumět. V Blacker Than Night si zablil i host Sebastián Guarín - fajn zpestření.

I zmíněný příměr k Origin platí (mj. v Revelations…), do mixéru bych přidal Krisiun (mj. bicí) i špetku Cryptopsy, Dying Fetus (pískačky), starších Nile (bez oriental/atmo prvků) a Incantation. Hate Eternal (a Dim Mak) tam tentokrát slyším oproti AotR a CVoP méně (prd tomu rozumim). V titulní skladbě překvapí vznešené (rutan-kelleyovské), až lehce „heavíkové“ sólo od Jamese Murphyho (ex-Death/Obituary/Disincarnate atd.), který se podílel i na produkci – re-ampoval kytary. V Haunters of the Dark je pro změnu sólo spíše zvráceně atonální - azagthothovské. Obě dobrý. Znovu – je možné, že jsem předchozí tvorbě nevěnoval dostatek času, ale přijde mi, že tentokrát jsou ty riffy/nápady trošku výraznější, v každé skladbě je něco, co zaujme, utkví v paměti. Nejde o nic „úžasného“, ale většina riffů mě tu prostě baví (jsou tu samozřejmě i tuctovější - vyloženě špatný ne) a celkově songwriting, rytmika i vokál udrží mou pozornost. Titulní skladba je asi jejich největší „hitovka“.

I zvuk je ve většině ohledů (na subžánr!) docela fajn, celkově možná i nej ze všech desek. Kytary i virbl jsou oproti dvěma předchozím trošku hutnější a basovější, tudíž zní temněji. Baskytara posledního zakládajícího člena kapely Andrése Garcii je na hranici slyšitelnosti (slyším/tuším), výrazně zadrnčí jen na začátku The Chaos…, ale nevadí. Rytmičák zní a nakládá parádně. Ale zase ty „cvak-klik-čvachtáky“ – proč?!! Úplně bez úderu/tlaku. Kdyby zněly alespoň jako na Chaotic Matrix (nebo poslední Hate Eternal a Dim Mak). Nějak moc to většinou neruší, ale hanba (- 2%)! Mix (kytarista A. Gallon) fajn, master (Colin Davis z Vile) opět napraseně hlasitý, plošší, ale asi tím, jak je to basovější, tak mi to nějak zásadně nevadí (?). Furt radši tohle, než Nuclear Plast Cryptopsy. Artwork (Carlos A. Jacome) je napůl vykrádačka Chaotic Matrix v komiksovější verzi s příšerkami a Cthulhu. Je to úsměvný (ChM verze lepší), ne vyloženě hrozný, ale - 0,5% :). Texty přibližně korespondují s výtvarnou stránkou, ale nevadí. Od minule malinko (!) zkrátili názvy skladeb (á la staří Kataklysm). Stopáž 33 min. tak akorát.

Rituals (generičtější název by nebyl?) mě baví. Molested Divinity jsem ale na jaře sjížděl víc. IS mají asi zapamatovatelnější skladby a trošku lepší vokál, ale MD hustší riffáž, asi lepší flow a větší tlak, asi i zvuk (atd.?). Ale baví mě to víc než poslední (1-2-3?) desky většiny výše zmíněných, slavnějších kapel, ze kterých IS čerpají (kromě Dim Mak). A vedle Lucrecie Dalt je to asi nejlepší muzika z Kolumbie, kterou znám.