Autor: 90 Uživatelé: 81 Tvé hodnocení: hodnoť
Majesty and Decay

IMMOLATION - Majesty and Decay

Immolation. I neanglicky mluvící jedinec musí akceptovat podvědomou fonetickou zlověstnost tohoto jména. Je pro to důvod. Kapela, spolu se Suffocation nejdůležitější newyorkské deathové kombo, od roku 1986 (to ještě jmenovali Rigor Mortis) prozkoumává temná a nepřístupná zákoutí obskurního deathmetalového umění. Ano, umění, protože Immolation si již od svých počátků vytvořili natolik unikátní výrazové prostředky, že se za ten dlouhý čas nevynořili žádní jejich epigoni.

review_1382_px2

Ačkoliv jsou zřetelně blízko dalším legendárním pekelníkům Morbid Angel, jejich tvorba se opírá o experimentálnější prvky, které do svého výsledného korpusu pevně zapouštějí. Jak už to tak bývá, komplexnost písní se pozná tak, že i přes vnitřní variabilitu znějí přirozeně. A to je případ Immolation.
Debut Dawn of Possession je už dlouho považován za klasiku. I když je ještě hodně ovlivněný dobou svého vzniku a dá se klíďo píďo označit jako oldschool death, už na něm jasně vykrystalizovaly poznávací znamení, která si kapela uchovala doposud. Zahalený, kouřem a dýmem jako ornamenty vyzdobený kytarový zvuk a kvílivé sólování podpořené naprosto netradičně uchopenými bicími figurami, které v žánru nikdo takto nepoužil. Ale už jsme v roce 1996, kdy vychází jedno z nejlepších (a nejkakofonějších) deathmetalových alb všech dob – Here in After. Co debut jen naznačoval, na dvojce rozkvetlo v plné kráse.
Jak jejich styl vůbec popsat? Fanouškové dokonalých produkcí, tolik známých zVytvořit z bahna naříkající chorál, to umí jedině Immolation.dnešní doby, budou asi zklamáni. Here in After je deska skrz naskrz prolezlá plesnivostí, jednotlivé nástroje znějí jakoby byly před nahráváním na nějaký čas zahrabány do hřbitovní půdy a posléze exhumovány. Nejzajímavější je ale způsob, jakým se střetává duo kytar s bicí baterií, která přestože hraje podle nich (kopíruje všechny stop-timy či absolutně nepravidelné patterny), vytváří svoje vlastní figury. Obzvláště typické jsou u bicích neustálé „traktory“, které ještě víc znesnadňují už dost složitý poslech. Trefné je přirovnání k labyrintu: spletité disharmonie se se soupravou střetávají vždy v na milisekundu přesný okamžik, přesto výsledek zní rozházeným, roztěkaným, až improvizaci vzbuzujícím dojmem. Jednotlivé riffy jsou krátké, o to častěji a rychleji se opakují, čímž vzniká zvláštní typicky immolationovský dostředivý groovy vír. Do celé této schizofrenní mašinérie zasahuje Ross Dolan, jenž disponuje nejzáhrobnějším vokálem v celé světové deathmetalové kolonii.
Otočme listem blíže k současnosti. Immolation má další svůj vrchol onecelých pět později, vydává Close to a World Below. Zde už je to jasné. Immolation nikdy nebudou kapelou pro masy, nikdy nebudou tak přístupní jako Behemoth, Vader nebo Deicide. Specificky pojatá disharmonie made by Robert Vigna, kytarová psychedelie blízká takovým Voivod (že já si toho nevšiml dřív!), mocný groovy opakovací riffostroj (Morbid Angel meets HC?), vše sladěno do soudržného celku. Nutnost zdůraznit geniálně tvořivě hrajícího bubeníka Alexe Hernandeze.
Kapela jde ovšem neustále dál a nikdy nestojí na místě. Po odchodu Thomase Wilkinsona

review_1382_px3

kvartet skladby zjednodušuje, zpřehledňuje a ubírá na své typické expresivitě a atmosféře (což se odráží i v ústupu od antireligiózních textů). Výsledkem je dvojice Harnessing Ruin a Shadows in the Light – ač obě obsahují perfektní věci, celkově působí nevýrazným dojmem a jsou obrazně řečeno „hodnější“ (vinu na tom nese produkce (s nazvučením škopků měli kluci problém často) a hraní Steva Shalatyho, jemuž nemůžu přijít na chuť). Jinak pořád nadstandard.
A konečně jsme v roce s desítkou na konci, skupinu nabírá metalovému mainstreamu nakloněný Nuclear Blast a kvartet prohlašuje novinku Majesty and Decay nejsilnějším albem v dosavadní kariéře. Je tomu skutečně tak?
Na podobná prohlášení je ještě času dost, nicméně jedno je jisté. Je to pecka. Návrat do začátku devadesátých let - ovšem s prvky, které si kapela osvojila za těch dosavadních dvacet let hraní. A navíc, album má nejlepší produkci od časů Close to a World Below. Paul Orofino tentokrát přišel s (na „obětavce“) netradičně čistým a uhlazenějším zvukem. Obava, že soubor tak ztratí vlastní poznávací znamení, přesto vzala za své brzy.
Proč? Produkce je přizpůsobena novým písním, jejichž největší síla tkví ve střednětempých valivých riffech-monstrech. Ta mohutnost! Immolation pokračují v přímočařejších konstrukcích, které praští posluchače přeš uši už na první poslech. Dříve to tak jednoduché nebylo, ale parádní na tom vše je, že nahrávka není vůbec prvoplánovitá. Vigna pořád tvoří druhou doplňující kvílivou kytarovou linku, která dodává riffům potřebnou pekelnou atmosféru. A ta sóla! Konstantní souboj racionální melodiky a nespoutaného chaosu. V Majesty and Decay jsou skladby umě složeny tak, aby se doplňovaly: tempa se střídají (po úvodních rychlejších kusech přichází titulní masakr s válcujícím kolosálním riffem - podobně jako v A Glorious Epoch), stejně tak kapela dokáže střídat kostrbatější konstrukce s přímočarostí Grahama Greena a nejinak tomu je s pestrostí i po stránce harmonie.
Jsme u toho. Disharmonie vždy vzbuzují u posluchačů hrůzu z toho, že dostanou

review_1382_px4

nesrozumitelnou změť pisklavých pseudotónů, z nichž si zpětně „melodii“ nesestaví. Immolation budiž čestnou výjimkou; přestože Vigna schizofrenně „tritonuje“, vždy tuto temnější stránku Immolation vyvažuje klenutými a měkce znějícími melodiemi (viz konec A Token of Malice). Jeho melodika zkrátka zůstává nenapodobitelným originálem.
Proslulá čtveřice se pochlapila. Vydala nejsilnější písňový komplet od doby Close to a World Below, a ten spatřil světlo světa před dobrými deseti lety. Možná se zprvu zdá, že je o něco stravitelnější, ale publikum bude s dalšími a dalšími poslechy odtajňovat nové a nové vrstvy kytarových bahenních nánosů. Vytvořit z bahna naříkající chorál, to totiž umí jedině Immolation.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Immolation

aktuálně

diskuze