Autor: 74 Uživatelé: 74 Tvé hodnocení: hodnoť
End Of Disclosure

HYPOCRISY - End of Disclosure

Ač se experiment (zvukový, ani hudební) nekoná, End of Disclosure je správný krok. Hypocrisy mnohem pevněji drží otěže a servírují další třičtvrtěhodinku. Mnohem příjemnější a sevřenější než minule.

HypocrisyMarast není zrovna webem, kde byste pravidelně četli recenze novinek velkých (mainstreamových?) kapel, ale proč se jednou za čas, obzvlášť má-li zde kapela hrát, na některou z nich nepodívat? A přesně toto je tento případ, protožeee… jasně, Hypocrisy si ve čtvrtek střihnou set v pražském Retru. Ještě by se slušelo na úvod doplnit, že nejsem typickým posluchačem této muziky, ale „panicem“? Ne, to také ne, jen ode mě nemůžete očekávat hluboký srovnávací rozbor.

Asi nemá smysl vůdce kapely jakkoli představovat. (Brutusáčku, ty si klikni ;).) Peter Tägtgren má prsty, a nejen je, v tolika albech, že by to nebylo jednoduché jen spočítat. A samozřejmě se neváži pouze na autorská díla a kooperace, ale, a to hlavně, na produkční stránku, kdy ve svém Abyss studiu upletl „polovinu“ skandinávských alb; při téhle práci se člověk lecčemu u svých kolegů přiučí, nejednu věc pochytí, že? Člověk tedy zkušený po všech stránkách, rozhodně i talentovaný a schopný – klidně i „na zakázku“ – vytvořit hit. A takto i celá novinka Hypocrisy zní. Hitově. Ale naštěstí ne úplně vlezle.

HypocrisyCelá deska se poslouchá velmi dobře. A to i přesto, že oproti předchůdci A Taste of Extreme Divinity je tempově více při zemi a prakticky zbavena agresivity. Zato ale semknutá, celkově vyváženější a promyšlenější, a to i produkčně; vylézá basa a zvuk není tak ostrý. Pro oprostění se o primitivně vlezlé tupačky nepůsobí už tak davově metálkovým „hey, hey, hey“ dojmem, to vítám. Jsou tu silné skladby, resp. silné většinou díky nějakému z hlavních momentů v nich (titulní věc, nasypaná Tales of Thy Spineless, temnější Hell is Where I Stay, When Death Calls), které si dokonce poslechnu rád, ale problém je, v čem se mnou fanoušci kapely souhlasit určitě nebudou, protože právě na toto čekali, že všechny jsou Tägtgrenovu tělesu, či jeho snad lépe, jeho tvorbě, až moc typické. Strukturou (nějaká ta stopka, nebo nečekaná změna tempa jako ve druhé skladbě by určitě prospěla), melodicky, náladou. Dalo by se říct „nic proti ničemu“, jenže nechybí ani momenty, které bych sice nenazval přímo vatou, ale jakousi rutinní Hypo-výplní určitě (Soldier of Fortune). Však řekněte? Co na End of Disclosure jste v Hypocrisy už dříve neslyšeli? Atmosféru tvorné klávesy na podkladech, pomalejší náladové skladby (poslední The Return mě moc nebaví, i když pokukuje až někam k The Fouth Dimension), chytlavé refrény a Tägtgrenem melodicky budované kytarové nápěvy. Nečekané ani není, že se v některých skladbách snaží připomenout až starou obhroublou tvorbu kapely z éry Osculum Obscenum (United We Fall). Co pak tedy zbývá? Jedině síla riffu a melodie. Záleží tedy tak nějak na stavu, jakou Tägtgren (mimochodem fajně zpívající: co skladba, to konkrétní poloha - třeba v 44 Double Zero zní jak Udo) bude mít chuť a formu a štěstí věci dát do kupy, protože o jeho schopnostech skládat pochyb být nemůže.

HypocrisyProblém však vidím ještě v jiné věci. Když už je to takto, proč se autoři skladby nesnaží jakkoli výrazněji rytmicky obměnit (oproti AToED si není nač stěžovat), proč více nehýbou s tempy a drží se hlavně těch středních v posunech jen v rámci několika bpm? Neříkám, že to celé je vypočítavost, ale pro kapelu je tento model až příliš jednoduchý a především to tak trošku působí jako hra na jistotu (jasně, jsou to Hypocrisy a hrají melodický death metal, co bych tak chtěl?), protože většina námětů se pak odehrává, pokud ne v kopákových, tak klasických, ale šlapavých „bum-prásk“ rytmech, přitom některé riffy (a ne že by tu takové nebyly) by s promyšlenější rytmickou podporou kolikrát zněly mnohem zajímavěji a posluchač by tak byl více vtáhnut do hry. Takto vše slyší prvoposlechově, takže buď vás to takhle prostě baví, nebo se musíte, chcete-li si další desku Hypocrisy poslechnout, spokojit s určitými zajetostmi. Funguje to, ale v této podobě Hypocrisy někde znějí jako festivalově stadionový metal (ne že by nebyli), který neurazí fanoušky In Flames (The Eye), ani ty Iron Maiden. Trošku škoda, protože tahle kapela na to, aby udělala mnohem více překvapující píseň, prostě má.

End of Disclosure je v rámci svého při přimhouření oček špička, ale kdyby Hypocrisy alba vydávali co rok nebo dva, nevím, jak by to s budoucností kapely bylo. Možná tedy chápu prodlouženou kadenci ve vydávání, neb tímto způsobem, když veskrze nového nic nepřináší, se neomrzí a fanoušky kapely vždy potěší a nové snad i získá.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Hypocrisy, melodic death metal, End of Disclosure

aktuálně

diskuze