Hocico (čte se to zhruba jako „osiko“ a znamená to čumák nebo tlama) je dvojice z Mexico City tvořící už od roku 1993 svojí vizi temné elektroniky vycházející z EBM a industriálu, resp. bývají označováni jako tvůrci žánru „aggrotech“ (to jakože „aggressive techno“, nespojovat se zemědělskými technologiemi). Můžete se setkat i s pojmy jako „harsh/terror EBM“, „hellektro“ (haha) apod.

Rané počiny skupiny se vyznačovaly (ne)řádnou syrovostí, agresivitou a z dnešního hlediska možná celkem špatnou produkcí, která tomu ovšem dodává kouzlo ne nepodobné starým blackmetalovým nahrávkám. Byl to prostě pořádný „raw cyberpunk“ a hlavně na Triste Desprecio nedám dodnes dopustit. Za přelomové album, které je dostalo do širšího povědomí, lze určitě označit zvukově i kompozičně propracovanější Signos de Aberracion z roku 2002, což byla i pro mě doba, kdy jsem se k nim a vůbec k EBM/industriální muzice dostal. A při vší úctě k dalším velkým jménům (sub)žánru mi vždycky přišli jako ti nejlepší.

Na zmíněném Signos de Aberracion kapela definitivně našla svůj výraz a zvuk, na kterém se vlastně do dnešní doby příliš nezměnilo a hity jako Untold Blasphemies, Forgotten Tears nebo Bloodshed patří mezi stálé položky jejich koncertů. Jejich další „post-Signos“ tvorba mě už tolik nikdy nezaujala, ano, sem tam se jim povedlo složit dobrou skladbu, ale nic, nad čím by člověk zrovna jásal.

V loňském prosinci vyšlo zatím poslední album El Último Minuto (Antes de Que Tu Mundo Caiga), o kterém kapela prohlašovala, že bude jejich nejtvrdší a nejagresivnější. Tahle prohlášení moc dobře známe, ale pokud toto tvrzení vztáhnu právě na novější tvář kapely (na Triste Desprecio to pořád v tomhle ohledu nemá), tak mu lze dát více méně za pravdu.

V zásadě se vlastně stále nic nezměnilo, pořád je to ta stará známá „temná technoparty“ se zlým, zastřeným vokálem. Dominuje úderná rytmika povětšinou v rychlejším tempu. Hluboké basové beaty a kovově znějící „rytmičák“, doprovázené několika (většinou) jednoduchými, temně elektronickými linkami, smyčkami a samply. Hocico se ale na poslední desce povedlo, zvláště do skladeb jako Toxic a Polarity, dostat potřebnou dávku neblahé zlověstnosti a agresivity, jistý temný náboj, který jsem měl rád na jejich starších deskách. Na první poslech zaujme i jako otvírák skvěle zvolená rychta T.O.S. of Reality a pak Dead Trust. Vše opět dotváří dobře nafrázovaný, jedovatý vokál Erka Aicraga. Vlastně až někam do páté skladby (včetně) jim to odsýpá víc než skvěle, jednotlivé elektro motivy a vrstvy jsou dobře smíchané, skladby mají potřebnou dynamiku a není moc co vytýkat. Zbytek alba (až na výše zmíněnou Toxic , možná ještě Firewalking a úderná Over the Limit) ale tvoří již o poznání méně výrazné a ne již tak povedené kousky a u některých z nich, jako třeba u titulní instrumentálky El Último Minuto nebo Mundo Impossible, se i dostavuje pocit jistého dětinského kýče a patosu (ano, ono to možná k tomu žánru tak trošku patří, jasněže, ale tady to v mém měřítku přesáhlo únosnou mez). Naopak produkční stránka se povedla jen a jen na výbornou, zvukově to mají tihle mexičtí „cyber-punkeři“ vychytané do detailů, o tom žádná.

I přes výše uvedené výtky bych řekl, že Hocico vydali svojí nejlepší desku od Signos de Aberracion a síla téhle muziky se dle mé zkušenosti ukáže hlavně v živém provedení, o čemž se budeme moci přesvědčit již tento čtvrtek 28. 2. v pražském klubu Rock Café.