Před nějakou dobou se mi dostala do ruky debutová deska kapely The Faceless Akeldama. Masakr, který jistě všichni dobře znáte, už si dlouho pamatuji nazpaměť, pozpátku a o půlnoci, a tak jsem se dal do hledání podobně vonící stravy. A dlouho nic, až teď se mi poštěstilo narazit na francouzskou formaci Hectic Patterns s jejich debutovou deskou. Možná se ptáte, co to tady plácám s The Faceless, když je to vlastně poměrně odlišná muzika. Sám si nejsem jist, zda jsem schopen to vysvětlit, ale i přes nižší stravitelnost, občasnou plochost a ostrost mi to srovnání nedá spát. Jakoby kvalitní sestřička, ne tolik načančaná, ani ne tak veselá a vysmátá, prostě zamračená starší sestra v teniskách a ošoupaných maskáčích s drsňáckým výrazem, skrývající svoje nesmírné vnady před prvním pohledem kdekoho a ukazující naopak okaté opovržení vším kolem.
Tenhle článek beru trochu pozpátku, protože ačkoliv by se měl výčet pocitů a pohledů na věc řadit na konec, hraje tentokrát dost zásadní roli. To asi proto,

že hlavní dva aspekty jsou běžně k vidění odděleně, možná jsou i v protikladu: agresivita a hravost. Jak bývá u Francouzů, ke vzteku všech, zvykem, neobsahují jejich stránky ani myspace-profil informace v jiném než francouzském jazyce, o historii si toho proto řekneme jen tolik, že mají za sebou demo s názvem The Grand Hare Order. Tato skladba je obsažena i na albu a je to jedna z nejlepších.
Na každém kroku je navíc k vidění značná instrumentální zručnost, s ohledem na debut až nevídaná. Sama o sobě by ještě nebyla tak převratnou (známe i jiné prvotiny, co rozštípou, viz např. Beneath The Massacre nebo již zmíněná Akeldama), ale v kombinaci s tím, co se v jednotlivých skladbách děje, mě tohle album chvílemi naplňuje totálním úžasem. Až na předělovou efektovou blátivku I’ll Quit Smoking, kterou bych si s chutí nechal ujít, je to totiž masakr od začátku do konce. Kytarové linky, doplněné o (rozhodně ne nemoderně znějící) sóla, zdatně válcují a technické překážky neberou v potaz, natož aby kvůli nim snižovaly na energii a agresivitě. Bubeník je evidentně hračička, nějaké to cinkání je slyšet i ve chvílích, kdy by bylo to ostatní zajímavé i samo o sobě. Ve skladbě Macabre Punishment se předvede i co do rychlosti a zdá se, jakoby byl absolutně bez limitů. Krásná práce, stejně jako všichni zúčastnění.
S chvilkovými úskoky do vod metalcoru lze hovořit o perfektně zvládnutém technickém brutal death metalu moderní doby, kterému není cizí ani melodie a

dynamika. Pěkný math oříšek čeká na konci skladby The Grand Hare Order v podobě neobvykle zahrané gradující interferenci rychlostí kytary a bicích. Toto se opravdu nedá vysvětlit, protože jsem se sám do teď nedopočítal.
Poslech desky Random je jako sběr perel. Všechny škeble jsou pěkné a dobře se na ně kouká, hýří výjimečnými barvami; ale jen v některých je kdesi hluboko (rozuměj v průběhu) zahrabaný ten skutečný klenot, pasáž, která svou nápaditostí vyrazí dech. Takovou perlou je také třeba skvostná vyhrávka na konci titulky Random, disharmonicky sestavená, meshuggahovsky znějící koncovka.
Je tam toho spousta, z mého úhlu pohledu to prostě nemá chybu – tedy až na trochu přehnaný volume boost při masteringu, kvůli kterému slabší aparatury (repráčky u mne v kanceláři) trochu nezvládají a chrčí. Abych však nebyl příliš subjektivní, musím poznamenat, že ač jsou ty nápady skvělé a vyplavávají jeden za druhým dřív, než si tu předchozí škebli stihneme vychutnat, jsou všechny dost v podobném duchu. Obecně se tedy, řekl bych, dá hovořit o jemné fádnosti. To jen tak obecně vzato. Další vrub do mínusu je již zmíněné intermezzo, které je tam snad jen tak z povinnosti. A taky nestravitelnost vcelku..
Pokud vás oslovuje technický death, jednoznačně doporučuji, neboť budete pravděpodobně nadšeni. Video na myspace-profilu mluví samo za sebe. Je to síla. Bohužel se asi málokomu podaří udržet pozornost po celou stopáž desky, časem

vždy dostanu chuť na něco jednoduššího na oddych. Hudba Hectic Patterns je hodnotná, ale rychle zasytí a chce to pauzu. Nicméně naživo to bude jistě nepopsatelné.