Máte rádi, když začíná první pecka pěkně od podlahy poutavou basovou linkou? A co taková maličko perverzní obliba v maniakálních bubenících, co to bouchají levou zadní a ještě se drze smějí? Ale prd velebnosti, nesmějou se náhodou drze i ti bez levý zadní? Přesně tak, v podstatě je to jedno, ale kdyby čirou náhodou měl někdo chuť na exkluzivní bumtaratabumbumbum vyrobené (ohněm až někdy příště) jistou rukou (levou-pravou) a nohou (i tou pravou), podbarvené hardcoreovou nespoutaností líných levaček a rychlých pravaček (a obráceně), křikem křiklavým a infantilních kláves, tak má možnost právě zde. Tedy na debutu The Moon Is a Dead World kapelky Gospel, která je složeninou z jedinců jiných podezřelých hudebních spolků jako I Am The Resurrection, Helen Of Troy, Knives a Green-Water.
Takže ještě jednou a znova, bubeník je sakra (z)boží, nápaditej, rychlej, barvitej a spousta jiných -ej 75 % desky, časem se toto číslo zmenšuje a po několika posleších se ustálí na pěkných 50ti procentech, přeci jen postupem času opadne
prvotní nadšení a lze objevovat krásy další nástrojů … stejně, ty bicí! Suma sumárum, bu(m)-bu(m) jízda - svižná tempa, obcující sludge-hardcore kejtry - vřelá energie i uzavřená melancholie, volné aranže postrádající hluchých míst. I když přemýšlím, jak dumám, tak až na klávesy v A Golden Dawn, který jsou dost odporný (snad až krásný), jsem nadmíru spokojen. Když pominu určitý požadavek na um, který je na desce bezpředmětně zastoupen, tak objednávka „chyť u srdíčka“ je do posledního puntíku splněna. Ať už se plaší rytmy a sekají meluzíny nebo se svazují a hází bezvládná těla do studní - lze to brát osobně – já tančím, já padám. Zpěvule Adam Dooling to nepřehání a jeho hysterický ječák nezní až tak často, lze skorem s přivřením všech očí říci, že Gospel jsou instrumentální hudba s občasným zpěvem, ale určitě přeháním. Desku lze rozdělit na určité podkapitoly, rozsáhlejší, pomalejší, bahnitější trojici prvních věcí TMIADW, punk-metal-hc energickou agresivní přímočarost v Paper
Tiger a And Redemption Fills the Emptiest of Hearts, parádní čistou instrumentálku Opium (mám rád – tu píseň, ne ten vtipnej produkt makovic), která asociuje takový Pelican či Red Sparowes, vrstvení, gradace, pletence tonů, masakr citů. Bluesový přerod k bubenickým orgiím, houkavým kytarám a hc handrkování zapříčiní What Means of Witchery. As Far As You Can Throw Me – tomu říkám rozloučení, kytarově chytlavé, optimistické, klávesově „zabité“. Ty klávesy mně nedají spát, jsou hnusný, vlezle piští, každý z pár tonů se ne a ne pustit a neustále obtěžuje, melodie šílený, uf. Nejhorší je, že v nějakém podivném rozpoložení se můžou i líbit, naštěstí jich není moc, a výjimečně jsou i fajn. Nedivte se mé klávesové schizofrenii, opravdu nevím co si s nimi počít.
The Moon is a Dead World je hodně moc příjemné překvapení, nemusí zaujmout na poprvé, leč přes počáteční rozpaky lze konstatovat, že Gospel natočili velmi výborné prog hc album.
Vložit komentář