Tři roky to trvalo pětce z New Jersey, než se konečně dokopala do studia a vydala následovníka výborné desky Determination, kterou jsem si tehdy tak nějak objevil sám díky zajímavému (a sympatickému) názvu kapely (zakázaný bůh). Během této doby jsem na jejich jméno narazil několikrát, ale vždy to bylo pouze ve spojení s Determination, která vyšla i s odlišným bookletem tady v Evropě, takže jsem pokaždé odcházel od stánkaře s nešťastným výrazem ve tváři.
Ale co vlastně nabízí nová placka. Shrňme zejména to, co jukne z bookletu, resp. papírového promáče a co již bylo nějakou dobu známo i z news na mjc: tradičně oku lahodící cover vytvořil Travis Smith (Nevermore, Control Denied a tuny dalších), míchačku provětral Colin Richardson (Machine Head, Fear Factory a rovněž dalších megamoc band) a nahrávalo se v Trax East Studios (tuším, že mimo jiných se tam mihli i Dream Theater) s Ericem Rachelem (Symphony X). Takže pochyby, že by se mohlo jednat o podřadnou nahrávku, by dle těchto dispozic neměly nikoho ani napadnout. Jenže skutečnost je trochu odlišná. Nutně se musí srovnávat s Determination, což znamená, že zvuk šel nahoru, je více prostorovější a ne tak suchý, jako na předchozí desce. Hudebně se kvintet v roce 2001 pohyboval na pomezí technického thrashe s náznaky, tenkrát velmi valícího švédského göteborgského metalu, což se mým ouškům moc líbilo. Přesto se ale nejednalo o jeho kopii, neboť God Forbid do svých skladeb dokázali umně zasadit zpomalovačky, liché rytmy, disharmonie, ale přitom hráli velmi chytlavě, zejména co se týče sól. Model 2004 je o ještě větším tlaku na severskou notu. Inspirace At The Gates, chcete-li, pak i The Haunted, doslova prýští z každého riffu a hodně tomu napomáhá dobrý zvuk. Nejklasičtější z klasik, která vypadla z kytar bratří Coylů (pod jakou by se klidně mohlo podepsat i duo Björler/Björler, byť jeden je baskytarista) je Living Nightmare, ale lze sem zařadit i Gone Forever, Force-Fed nebo Better Days. Ubylo však zmiňovaných techničtějších pasáží (Precious Lie), které nahradili především sekané riffy (Washed Out World, Soul Engraved, Judge The Blood). Novým prvkem kompozic je naopak melodický zpěv, často koncipovaný do duetu/chorálu „Doc“ Coyle/Dallas Coyle, kterých je na celé desce požehnaně, prakticky v každé skladbě alespoň náznak.
Pokud mohu z vývoje skupiny soudit (k dispozici ještě mám první oficiální nahrávku, MCD Out Of Misery (1999, We Put Out Records), Reject The Sickness (2000, 9-Volt Records) se mi zatím sehnat nepodařilo), tak chlapíci jdou cestou větší melodiky a ubírají plynu na techničtěji pojatých skladbách. Celkově ale nelze říci, že by Determination bylo výrazně lepší, byť jsem z Gone Forever byl původně docela rozmrzen, hlavně onou švédštinou, kterou jinak velmi můžu. Za ten týden, co nahrávku poslouchám se mi nakonec v hlavě uležela a věřím, že o sledování trendů God Forbid nejde. Určitou známkou, že to co dělají, dělají sakra dobře je, že mi už u některých skladeb příjemně mravenčí k končetinách. Všech.

9/41:38