Další velezajímavá kapelka z rejstříku Páně Objevitelova Bizzarova. A po pravdě řečeno, zde není místo pro sáhodlouhé analýzy. Opravdu ne..... realita znění The Imbuing je jasná. Bandy s mladou krví ze zámoří se sice možná až úzkoprse chytají novodobých trendů, jež zrovna letí, druhá strana mince je zřejmá: umí je přetvořit na svojský tvůrčí rukopis a hle, máme hotovou kapelu, jež už debutem přichází s něčím inovativním. Skupiny ze starého světadílu mnohdy tento systém tvorby přejímají, u nich je však častější snaha o vlastní nezávislý ksicht.

Gizmachi bych si rád představil na turné s Reflux nebo třeba Norma Jean. Výstižně by tak ilustrovali stav „USzačátečníků“. A jak představit tvorbu Gizmachi lidem neznalým? Jednoduše: zkuste si skloubit dnešní výbojný nu-metal s oblíbeným meshuggováním, do toho mraky nezkrotného křiku (ten je opravdu těžko stravitelný), zpěvné melodické refrény, do toho se dere skotačivé DEP pobláznění a tvář GIZMACHI je na světě. Člověk si hned řekne, další klon. Ondrajs musí odporovat „ne-ne-ne“ ;o)) Tato pozice na jinak dost hustě obsazené škále prolínání stylů NENÍ zabrána. Představte si třetí album popcornových bubáků Slipknot, přihoďte je do jednoho hrnce s neurvalostí mladé metalcoreové krve, nepravidelně meshusekejte cibuli a při vaření si zkuste spočítat nekonečno. Obídku udělejte kotel, protože se ne a ne vykouřit z palice ty debilně návykové popěvky (viz Wandering Eyes, Bloodwine, Burn, Voice of Sanity, no vlastně celá deska, sakra!). Jo mimochodem, v těch neurvalých zpěvech nacházím paralelu s The Sikth. Ve složitě vrstvených nápadech, kde není jisté, co je a co není sloka, se při dominujícím řevu objevuje v pozadí melodická linka naznačující i přes nespoutanou agresi hitový potenciál. Navíc překvapí dlouhá stopáž všech skladeb, výjimkou nejsou šestiminutové skladby. Přesto si říkám, že by tenhle konzistentní galimatyáš nebyl tak dobrý (hluchá místa se taky najdou), kdyby se na albu neobjevily tak geniální momenty jako třeba konec Wearing Skins nebo ten super nápad z druhé třetiny People Show. Na těchto nejsvětlejších okamžicích je zřejmé, že Gizmachi mají schopnosti, které (doufejme!) neutopí ve snaze o zalíbení se většinovému publiku, nejhůře zakomplexovaným teenage holčičkám.

Další z kapel poukazující na sílu skandinávského fenoménu zvaného Meshuggah dokazuje, jak se také dá dělat kvalitní muzika pro širší spektrum metalového posluchačstva – a to líbivě a docela moderně, tak trochu využívaje různých trendů, ale bez kýče a neohrabanosti. Naopak, z debutu Gizmachi je cítit sympatická vyzrálost. Není nouze o momenty vyzývající k drsnému mosh-pitu či dravé a sofistikované polyrytmické konstrukce, stejně jako nám pánové dokáží, jak se dá udělat hopsačka, aniž bychom ji nazvali tisíckrát ohranou písničkou.. Pěvec disponuje silným citem pro výrazné melodie, které se vám mohou ještě dlouho ozývat v hlavě, pokud jim dovolíte, aby se dostaly dovnitř.

U mě to ale mají Gizmachi trochu těžší, jejich hudbě není těžké přijít na chuť, nicméně na poslech trvanlivou muziku si představuji trochu jinak. Jsem ale zvědav, zda se budou držet již oné vyšlapané pěšiny, nebo se rozhodnou cestu klestit sami.

A Ondro, kdo myslíš, že Bizzara na tuhle kapelku upozornil? :D