Tihle páni byli už na minulý desce I Don´t Care Where I Go When I Die striktní a nepříjemný. Mathcore, ale ne tak úplně obyčejnej. Nesnažit se všude narvat noty a změny, na obal černou hlavu kozla a celý to zprasit. Hrát tak špinavě, jak jen to jde, neuvěřitelně natlačená atmosféra, která z desky fakt nedělala lehkej poslech. Špinavej hardcore, špinavej grind a k tomu hrsti bezútěšnýho nihilismu, síra, žaludek se točí naruby, dávivej reflex je nedaleko. Slabší povahy okolo týhle desky jedině zdaleka, pro ty otrlejší naprostá povinnost.

A teď vydali novinku. Podobně příjemnej název He is Never Coming Back naznačuje, že v Utahu žádná změna, stále stejně bezútěšný a nasraný. Po poslechu tohle rozhodně odkejveš, příjemný na poslech to není, zůstáváme při starém. Ale ke změnám přece jenom došlo. Novinka zpomaluje, je těžkotonážnější a míň zběsilá, daleko víc ovlivněná špinavým pomalým hardcorem než grindcorovejma úprkama. Změna podobná jako třeba u novejch Ion Dissonance, míň se sype, víc se hraje s jednotlivejma motivama a atmosférou. Zvuk je pročištěnější, což by se mohlo zdát na škodu, ale celková nevolnost, uzavřenost, nedýchatelnost se ho naštěstí pořád drží jak hovno košile. Mohutná basa, hutný, psychicky náročný kytary a k tomu na danej žánr nečekaně nasypaný bicí. Mdle, zle, zkreslenej vokál, kterej sází spíš na táhlý zvířecí řevy než na nějaký složitý frázování. Stejně jako na minulý desce si Gaza dovolujou jednou dvakrát za novinku odlehčit někam k milejším útvarům dávajícím tušit i lepší zítřky a jiný hudební vlivy (post rock). Bez těhle dvou tří minutek je celá deska hrocená, i když ne tak napřímo jako předchozí věc.

Znovu připomenu proměnu Ion Dissonance, i Gaza nesází na tak brutální postupy jako na předchozí desce, He is Never Coming Back se topí spíš v pomalejším, bahnitým marasmu než ve vzteklý, bestiální destrukci a obecně je taková dospělejší (což tady neuvádím jako plus nebo mínus, prostě jako fakt). Hrátky s harmoniema jsou daleko jemnější, sofistikovanější, i když boláky z nich naskakujou tak jako tak. Pomalý kila se nesázej ve stylu novodobejch breakdownů, daleko víc upomínaj na hrůzy pouštěný z Clouded od kohoasi, rychlý party zase připomenou třeba italský špinavce The Secret nebo Amíky Khann. Z kapel a stylů, co jsem zmínil, je už asi jasný, že i když to tak na první pohled nevypadá, He is Never Coming Back je deska nejen extrémní, ale i pestrá.

Shrnutí: I přesto, že je zvuk čistší a neprasí tolik jako dřív, Gaza temnej, nemocnej, apokalyptickej hardcore zvládá naprosto přesvědčivě a osobitě a je to po delší době zase něco, co mě z danýho žánru doopravdy baví. Ale nic pro slabý povahy.