Autor: 90 Uživatelé: 85 Tvé hodnocení: hodnoť

Epo je deska kontrastů. Nahrávka pocitově nesmírně působivá, leč náročná na poslech, mnohdy až odtažitá a ne pro všechny. Ale proniknete-li, pak už není cesty zpět.

GardenjiaUrčitě se vám to už někdy stalo. Kdesi čtete článek o kapele, o kterou jste doposud nezavadili, ale i tak máte z napsaných řádků pocit, že se rýsuje něco výjimečného. Něco, po čem už dlouho toužíte. Intuice se v takových příkladech většinou neplete a tak si už po pár minutách chrochtáte blahem při poslechu onoho objevu. Tak přesně takhle se ke mně dostali Italové GARDENJIA a jejich debut Epo. Častokrát jsem o nich v minulosti četl jako o veliké naději, ale nějaké vážnější rande vlastně bohužel niky neproběhlo, pouze letmé oťukávání. Důvod je (jak už je u mě zvykem) prostý, veškerá tvorba byla k mání jen v mp3 (vše podstatné najdete na Bandcampu). Nejsem vyloženě proti digitálu, to jako ne, ale deska je pro mě stoprocentně kompletní, až když ji můžu držet v ruce a pročítat booklet. Nezbývalo tedy než čekat a doufat. No a nakonec se docela dlouhé čekání vyplatilo. Taliáni se upsali malinkým Memorial Records a prvotina byla v březnu 2013 znovu vydána tentokrát už v podobě, v jaké se sluší a patří. I tak bylo ale shánění originálky celkem slušné martyrium. Je mi tedy velikou ctí představit vám GARDENJIA - Epo.

Jasně, asi se najde pár ostřílených hledačů, co už tuhle desku zná z minulosti (původní verze vyšla necelý rok nazpátek) a namítnou, že jdu s křížkem po funuse. S tím nesouhlasím, protože kvarteto z oblasti Apulia je stále těžce undergroundovou záležitostí deroucí se na světlo jen velmi pomalu a reklamu si proto zaslouží kdykoli a kdekoli. Musím pochválit práci Memorial Records za to, že pouze otrocky nevzali starý materiál a nenakopírovali ho na potištěná CD. Všechno se totiž kompletně znovu protáhlo mix(ér)em a výsledek je o několik levelů výše než stará verze. A co víc, k osmi původním songům přibily i dvě zbrusu nové skladby. Co skladby, pořádná hovada s celkovou stopáží přes 20 minut. Ve výsledku se tu tedy před námi hrdě tyčí více než 75 minutová nálož v mnohem slušivějším (nikoli uniformním) zvukovém kabátku.

Pro začátek by to možná chtělo desku alespoň zběžně zaškatulkovat, jenže ani po mnohonásobném poslechu nejsem schopen materiál jednoznačně pojmenovat. Pokaždé, když už už mám na jazyku to správné slovo, rozplyne se jako obláček kouře. Epo se jako had plazí mezi několika žánry a nikdy nelze s jistotou říci, kde přesně se právě nachází. Základním stavebním kamenem jsou sice povětšinou polyrytmické mešugovské struktury, ovšem se slovem „djent“ bych byl v tomto případě velmi opatrný a raději se mu už dále budu vyhýbat. Nečekané žánrové obraty desku posouvají do úplně jiných sfér. Songy jsou okázale rozmáchlé (nejkratší Ante Rem má něco málo přes pět minut), ale o nějakém nudném preludování nemůže být ani řeč. I v těch nejintimnějším chvílích má Epo neuvěřitelný náboj, a to i přes to, že z devadesáti procent se vše odehrává v pomalých, někdy až extrémně sludgových tempech. Když se pak znenadání zvrhnou v matematické zběsilé šílenosti (hrané ovšem stále v pomalých otáčkách), je výsledkem skutečně prazvláštní rytmická variace (viz zdrcující nájezd v In Dusk), kterou by asi většina ostatních kapel považovala za „rytmicky nepovedenou“, ovšem opak je pravdou.

GardenjiaA to zatím mluvím jen o rytmické stránce věci. To hlavní se ale odehrává na poli atmosféry. Zde bych Epo označil jako monumentální. Brutální riffy jsou jen holý kmen tohoto košatého, na všechny strany pestrobarevnou paletou nálad hýřícího stromu. Koruna se větví do různých stinných zákoutí, ať už to jsou potemnělé melodie, kterých je tu často navrstvených hned několik přes sebe, tesklivé piano, filmový saxofon, decentní synťáky nebo další na první poslech lehce přeslechnutelné drobnosti. Když bylo řečeno, že deska oplývá pestrobarevnou paletou nálad, nevyjádřil jsem se tak docela přesně. Kotouč vskutku je emocemi doslova narvaný, ale je třeba je hledat pouze ve spektru barvy šedé a okolních odstínech, nikoli v křiklavých veselých tónech (pohled do útrob bookletu je více než výmluvný). Materiál je hodně temný, neveselý. Pokud zrovna procházíte nějakou depkou, ruce pryč, nemuselo by to dopadnout dobře.

Epo je deska kontrastů. Většinou se tváří moderně, ale není jí cizí ani klasické kytarové sólíčko, minimalistické plochy přecházejí ve zvukový teror, lahodný zvuk saxofonu je nemilosrdně rozdrcen hrubozrnnou kytarovou mašinou. Je to nahrávka pocitově nesmírně působivá, leč extrémně náročná na poslech, nebál bych se říci vůči posluchači mnohdy až odtažitá. A co si budeme povídat, rozhodně není pro všechny. Nic nedostanete zadarmo, budete muset obětovat mnoho a mnoho hodin soustředěných seancí, zkoumat zleva, zprava, zepředu, zezadu, stále znovu a znovu. Co je ale na tom to krásné, do opakovaných poslechů se nebudete muset nutit, protože nutkání objevovat dosud nepoznané se dostaví samo. A není právě toto atribut kvalitní nahrávky? Nakonec, podaří-li se vám poodhrnout zdánlivě neprostupný závoj, otevře Epo naplno brány do svého království a naprosto vás pohltí. Pak už není cesty zpět.

Hráčské výkony jsou podřízeny hlavně a především celku, technické neuro zasekávačky tak budete vnímat jen jako logický posun dál a ne jako zbytečné onanistické výstřelky. Rozhodně bych vyzdvihl osobitou práci bubeníka Antonia Martirea, který má lví podíl na neokoukaných rytmických kejklích. A co teprve ty vokály! Zpočátku lehce trpké na jazyku, postupem času však naprosto vytříbené chuti. Raffaelův projev je živelný a procítěný jako málokde. Nejenže disponuje dosti svérázným zabarvením hlasu v melodických pasážích (v bookletu to sice uvedeno není, ale čisté zpěvy zní občas minimálně zdvojovaně), ale hlavně ve řvaných polohách mi běhá mráz po zádech. Klasický growl však nečekejte, nacházíme se někde na pomezí totálního šílenství a psychických muk prožitých až na samotnou dřeň.

GardenjiaNová produkce probíhala čistě pod taktovkou GARDENJIA a povedla se na jedničku. Pánové tentokrát díky Memorial records měli mnohem lepší vybaveníčko a na výsledku je to sakra znát. Zvuk je mnohem mohutnější a čitelnější než dříve, zároveň ale dostatečně syrový a živelný, bez výraznějších umělých sladidel. Díky tomu se prožitek z Epo ještě prohlubuje.

Je snad vůbec něco, co bych vytkl? Asi ne, musel bych předlouze přemýšlet a o tom přece hudba není. Hudba je především o pocitech a emocích, a ty se v tomto případě dostávají v míře více než vrchovaté - od úvodních vteřin, až po finální lynchovský soundtrack. Nechápu, jak to ti špageťáci dělají, ale jednou za čas vždy vytasí něco, co mě úplně rozbije. Naposledy AMIA VENERA LANDSCAPE a teď GARDENJIA (co bude dál, že by DAMNED SPRING FRAGRANTIA?). Tahle kapela nám v budoucnu nepochybně má co říct a předpokládám, že o ní ještě uslyšíme. Epo se bude v žebříčku toho nejlepšího za rok 2013 vyjímat hodně vysoko. Zásah do černého. Přesněji řečeno do temného.

PS: Citát „Evil and the good the same fucking flag“ mi stále zůstává záhadou.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Gardenjia, djent, experimental, math metal, progressive metal, dark progressive metal

aktuálně

diskuze