Autor: 80 Uživatelé: 89 Tvé hodnocení: hodnoť
Ceremonials

FLORENCE AND THE MACHINE - Ceremonials

Florence za ty dva roky výrazně dospěla. Ty tam jsou drzé songy z Lungs, album je víc arty, víc apollinské a tím také v rámci současného popu výjimečnější. Pomalé, zadumané, do detailu propracované dílo, které po naladění posluchače na stejnou vlnu poskytuje skutečný požitek. Trvalo mi mnoho poslechů, než jsem jeho krásu pochopil.

Florence WelchCeremonials je album, se kterým jsem se musel dlouho srovnávat, a trvalo mi mnoho poslechů, než jsem (snad alespoň částečně) pochopil jeho krásu – nebýt toho, že lidé, jimž hudebně důvěřuji, ho pořád dokola poslouchali a vychvalovali do nebes, nejspíš bych je po druhém slyšení odsoudil kamsi do nejspodnější temnice pevného disku a posunul se k jiné cukrovince. Byl jsem totiž ztracen. Florence Welch (25) za pomoci svého Stroje vyprodukovala ohromný monolit, grandiózní barokní opus (jakkoli má rudovlasá Britka k barokním tvarům daleko): na Ceremonials je veliké všechno, počínaje délkou skladeb (a celkovou stopáží, která dosahuje bezmála hodiny, v to nepočítaje spoustu bonusů) a konče počtem motivů v každé z nich. Při prvním setkání jsem album obrazně přirovnal k poslechu Neurosis, ne že by snad Florence měla s takovými zlými pány cokoli společného, jen se toho v hudbě obou umělců děje tolik, že nebohý, nepřipravený posluchač zkrátka nestíhá. Prošel jsem však labyrintem a přetnul gordický uzel – a jsem tu, abych vám představil nahrávku mimořádných kvalit.

Florence And The MachineJedním z vysvětlení zmíněné pestrosti může být fakt, že Florence + The Machine je stoprocentně organická kapela, na hony vzdálená všem umělotinám, jimiž je trh přeplněný a na kterých je počítačem zrobené úplně všechno: spodky, vršky, zpěvy a nakonec i ta vydatně retušovaná kočička na obalu. (Exkurz: Florence Welch – aspoň z hlediska mého vkusu – zrovna moc kočička není, spíš taková průměrná zrzavá micina z Londýna. Má sice super nohy, ale za zbytkem bych se na ulici neotočil. To, společně se střízlivým stylem odívání a imidž decentní dámy, považuji za významný bonus – není to tak, že by se vychytralí producenti snažili při prodeji svého kýče nalákat nebohého kupce na dekolt na přebalu nebo na smyslné pohyby ve videoklipu. Florence je opravdová umělkyně, k něčemu takovému se snižovat nemusí. Konec exkurzu.) The Machine paradoxně není žádný program na generování zvuků, nýbrž talentovaná kapela, která hraje, co jim Florence a principál Paul Epworth, podepsaný pod produkcí všech skladeb na Ceremonials (jinak pracuje též pro Adele nebo Kate Nash), nařídí.

Florence WelchDominuje piáno a klávesové efekty, poznávacím znamením Florence + The Machine je však harfa (extenzivně využívaná už na vynikajícím debutovém albu Lungs), která v některých skladbách jen „plyne na pozadí, zatímco v jiných tvoří gró atmosféry (What the Water Gave Me, kde švitoření harfy jako by představovalo zurčení vodní hladiny, o níž se zpívá – milovníkům klasiky to možná dá vzpomenout na Smetanovu Vltavu). Výtečné jsou perkuse, ve „forte momentech dodávají hudbě na intenzitě a naléhavosti, jakou žádný syntetický beat nenapodobí (například možná nejlepší skladba alba Heartlines, ze které díky frenetickému bubnování proudí energie všemi směry). Barokní tendence se projevují i v rytmech, jaké Florence pro své skladby volí: obvykle se hraje rozvláčně a s pomalou gradací, na diskotéku můžete zapomenout.

Nejsem zrovna posluchač vyžívající se v hlasových orgiích a opulentním rozsahu tónů, které ta která zpěvačka dovede vyloudit – to pro mě nehraje roli. Mnohem více ocením, že Florencin zvučný hlas rozeznám od ostatních a že mi lahodí jak její introvertní projev, tak chvíle, kdy pěje z plna hrdla, jakoby radostí ze života. S tou radostí to však v případě Ceremonials není nijak samozřejmé. Texty jsou typicky „ženské“ (nikoli však „dívčí“): Florence popisuje vztahové peripetie a emoce s nimi se pojící a zatímco někde opěvuje barvy světa, které si tvoří se svým milým (Spectrum), jinde dojde na temnější odstíny (What the Water Gave Me, kde se chystá s kapsami plnými kamení skočit do řeky). Emoční poselství: dobře to dopadne, ale nikoli bez boje, nikoli bez slz.

Florence And The Machine

Když album v říjnu vyšlo (respektive „proteklo“), davové reakce na zpěvaččině Last.fm byly nadšené – skoro se divím, že „lid“ stihl Ceremonials tak rychle pobrat. Po mém soudu se jedná o náročný kus, pro který je žánrová škatulka „pop“ spíše zavádějící; tucet skladeb v základní edici alba si rozhodně žádá svůj čas. Ceremonials je inverzí k líbivě povrchnímu škváru, ignoruje hektičnost našeho věku. Je to pomalé, zadumané, do detailu propracované dílo, které po naladění posluchače na stejnou vlnu poskytuje skutečný požitek. Mohu-li už na sklonku listopadu vyslovovat definitivní soudy, jedná se o třetí nejlepší popové album letošního roku (první místo si zaslouží Lykke Li s Wounded Rhymes, stříbro získala Norka s mayskou krví Maria Mena za kolekci Viktoria).

Post scriptum: Pakliže by se tu snad našel čtenář, který slyšel předchozí Lungs a zajímalo by jej srovnání s Ceremonials, pak nechť se připraví na to, že Florence za ty dva roky výrazně dospěla. Ty tam jsou drzé songy jako Kiss with a Fist nebo Dog Days are Over. Ceremonials je víc arty, víc apollinské – a tím také v rámci současného popu více výjimečné.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze