Po dvou letech se vrací písně z vězeňských cel, tentokráte s poněkud vznešenějším názvem Slaves of Virgo a vzhledem k tomu, že jsem v recenzi na debut trousil nějaká klišé o nadějné budoucnosti, tak se nezbývá než podívat i na nový přírůstek do rodiny Adama Glynna a spol.
Už The Complete First Season přineslo řádně

perverzní cirkusovou zábavu a ani u nového představení z manéže se určitě nudit nebudete. Jednotlivé výstupy ještě přidaly na bizzarnosti, oproti minulému albu cáká více krve a násilí, taneční kreace podivně znetvořených těl přidaly na brutalitě a obscénnosti, v trhaných, rozsekaných pohybech se vytváří nové obrazy, padají jedni a nahrazují je druzí, písek v manéži za doprovodu vzájemně se přebíjejících skřeků rudne, když najednou pekelná taškařice ztuhne a na scénu přijíždí shrbený liliput v klaunském oblečku se svým mečivým pěveckým výstupem, jak rychle přijel, tak rychle se ztrácí, a představení pokračuje, podobná krátká intermezza nechají ještě párkrát vydechnout, aby vždy byla následována další vlnou agrese, závěrečné číslo zpomalí, postupně se stmívá, v pološeru se míhají se stíny, tma, konec.
Za tím vším pořád stojí hlavně Adam Glynn, všemožné vokální hrátky a experimenty zůstávají hlavním poznávacím znamením, všemožná vrstvení, frázování, rytmizace

potěší o to více, že se jimi nevytvářejí jen variace na předešlé postupy, ale snaží se sem tam nabízet i nové triky, určitě jeden z nejzajímavějších zpěvců současnosti. Co se týče doprovodu, pořád se skáče přes švihadlo mezi smrtí a hardcorem, s úchylně avantgardními vložkami. Ve srovnání s minulou deskou se víc tlačí na pilu a zasekává, příklon k větší deathové usypanosti a zároveň spousta obměn na téma jak se dá rytmicky rozsekat jeden motiv, tempových a rytmických změn si užijete nespočet, od klasických synkopových tlačenic v DEP stylu po usypanější meshu obracečky, celé to pak oproti The Complete First Season působí méně "tanečně". Ještě palec nahoru směrem k bicím, mlátí to moc hezky a chvály dost. Některé motivy se přeci jen v tvorbě FSPC nepříjemně opakují (jako příklad poslouží sypavý riff ve Slaves of Virgo a z minulé desky šestka to samé na Failed Garrison) a občas je pod luxusním zvukovým polštářem kytarově poněkud vyprázdněno, zdroje se také ve slabých chvilkách až nepříjemně blízko tlačí na sluchovody, škoda, mohlo být ještě lépe než bude.
FSPC vyspěli, novinka sice už postrádá prvotní moment překvapení, ale zase je z hudebního hlediska dotaženější a překonávání stylových překážek působí přirozenějším dojmem. Kdybych měl volit (a už je mi uber achtzehn takže můžu), tak Slaves of Virgo. Stupnice bodování ovšem od minulé retz poněkud zpřísnila, tak mě snad nechytnete za číselné hodnocení. .:. 8.5/10

Směr, který protinožci Five Star Prison Cell sledují, tu již pár let je a musím konstatovat, že s jeho vývojem mu pomohli spíše svým debutem. Hudba FSPC je založena na moderním, či lépe řečeno postmoderním principu. Ačkoliv se v případě desky Slaves of Origo jedná o pořádně zamotanou výbušnou směs, avantgardním tendencím jsou přece jen trochu vzdáleni, neboť na své vlivy rádi a hodně hlasitě odkazují.
Debut se vyznačoval větší hravostí a drzostí v přidávání různých ingrediencí, na neotřelosti se dost podílel i zpěvák disponující velikým spektrem výraziva. FSPC nám tentokrát připravili mnohem výbušnější směs. Aktuální nahrávka je oproti té první mnohem nekompromisnější, zvukově je řádně zahuštěna a vychází vstříc i deathové brutalitě. Zvukově i umělecky se jedná o konzistentnější, semknutější celek. Je to však pořád hudba založena na zdánlivě nepravidelním poskakování prstů po hmatníku, zároveň nepůsobí tolik rozlítaně a rozverně. Zrychlilo se, zvuk se drží více při zemi.
Po prvních posleších se možná zdá, že dříve tolik charakteristická vokální složka se trochu schovává za mohutnou zvukovou stěnu a tvoří spíše takové dokreslující

šumy. Po dalších a dalších posleších se ale ven vynořují stále zřetelnější kontury. A tak to je s celou deskou.
Za jeden z vrcholů Slaves of Virgo považuji náladotvorný pěvecký výkon ženy, střídaný jakoby orientálními hrátkami vygradovanými třeba „epilepsií umírajícího Araba“. Pasáž v po polovině druhé Obtuse: the Essence of Indifference zase nabízí vzpomenout na časy debutu.
Výsledek ve mně vyvolává dojem, který bych přirovnal k syntéze rozsekanosti Dillinger Escape Plan a polyrytmické hutnosti Meshuggah. Ano, stále dokola ta samá jména. Ne, ani tentokrát se nedočkáme nového, přesto se ale nejedná o další hřebík do rakve metalové (post)moderny. Za pomoci vesměs již načrtnutých výrazových prostředků slyšíme již definované postupy, stejně tak ale i nové a ne tolik otřelé kreace. Ačkoliv jich není zase tolik, rozhodně stojí tahle deska za poslech. .:. 8.15657/10