Předchozí dvě desky tohoto australského uskupení mě rozhodně pobavily a hlavně na Slaves of Virgo jsem se svého času stal až

děsivým způsobem závislý. Neobvyklá rytmika, srandovně animální vokál a místy až absurdně brutální gradace disharmonických postupů; to jsou jejich typické prvky. Od nadcházejícího Matriarch jsem čekal dost, ale ani teď, když píšu recenzi, si nejsem úplně jistý, jestli mě dostatečně uspokojil.
Sedmiminutová ochutnávka, dostupná před zveřejněním desky na Myspace, zněla vlastně dost dobře, ale už tehdy naznačovala celkové zvolnění a menší chaos. Výsledná podoba alba je tak něco mezi a musel bych se cítit jako nevděčnej

parchant, kdybych si chtěl stěžovat. Grindové pasáže pořád drtí hlavu na kusy (Airsharks), ale celkově je deska rozmanitější, díky čemuž to už není taková šleha. Kromě metalovějších skladeb (Swarm) se občas ujíždí až k rockovým brnkačkám, které bych tam sice nedal ani ve snu, ale nakonec znějí docela dobře. Zvuk je boží, i když svou čistší náladou všechno pokládá do mírnější polohy. Vokál chválím - opět dostatečně animální. Zůstaly různé heky, vzdechy, skřeky a šepty á la Patton, dále klasické řvaní všeho druhu a jako novinka ješte dobře zvládnuté zpěvy.
Bohužel i na Matriarch se vyskytuje přesně jeden song, který přeskakuju (Buttercup). Nechápu, proč musí mít kapela takovouto divnou odrhovačku

na každý desce. Další negativa, která mě napadají, jsou více subjektivní. Ubral bych trochu té vaty, která jenom zbytečně stopáž natahuje a taky bych se nezlobil za živelnější přístup. Vývoj ale bude zřejmě pokračovat trochu jiným směrem. Takže za 8. Hodně slušný, ale Slaves of Virgo mě baví o bod více.