Uf, tak tohle bude oříšek. Přiznám se, že tohle není vůbec můj šálek kávy a se splozením něčeho smysluplného jsem měl jisté těžkosti… No, alespoň jsem se o to pokusil.
Feye je opravdu mladá kapela, která vznikla v roce 2003, ale to byla ještě bez

zpěváka, který přišel asi s ročním zpožděním, takže pořádně fungovat začala opravdu nedávno. Za zmínku také možná stojí fakt, že na postu kytaristy se objevuje ex-Smashed Face Olda.
To by bylo k představení kapely, teď se pokusím trošku přiblížit jejich vůbec první nahrávku.
Toto promo nabízí 4 skladby a stylově je zařadit byl pro mě taky celkem oříšek. Metal core určo ne, na to Feye přeci jen neoplývají potřebnou agresivitou a drsným projevem. Jejich hudba je mnohem uhlazenější a víc přizpůsobena „americkému“ publiku. Jojo, nejvíc mi k nim sedí především ta americká vlna nu-metalu a moderního crossoveru. Feye se totiž snaží znít hodně moderně a především projev zpěváka se snaží být tak „cool“, až je to trošku směšné. Tímto nechci nikoho urazit, je to jen můj dojem, ale nemohu si pomoci, ač se to snaží znít „světově“ a přizpůsobit se moderním trendům, je z toho strašně cítit ta česká vesnice. Na druhou stranu, je to první nahrávka mlaďoučké kapely. Čekat zázraky a kdovíjaká hudební překvapení by asi bylo krajně nerozumné.
První poslech tohoto proma mě doslova vyděsil a vůbec jsem nevěděl, co si o tom myslet. Jen v jednom jsem měl jasno, a to v tom, že se mi to nelíbí. K poslechu jsem se vrátil až po nějaké době a postupoval již trošku rozvážněji a opravdu musím konstatovat, že tak špatné, jak se mi to zprvu zdálo, to není. Dokonce jsem našel i momenty, které mě baví. Co se zvukové stránky týče, tak snad stačí, když opět připomenu, že se jedná o první počin Feye a když uvážím, jak znějí demáče jiných kapel, myslím, že si výsledným zvukem rozhodně ostudu neuřízli. Jasně, spousty věcí by se dalo vylepšit, předně dynamika skladeb trošku zvukem trpí (bicí jsou čitelné, ale jejich zvuk není příliš důrazný). Jinak žádný nástroj není vyloženě utopen, takže žádný průšvih.
Kytary se krom řezavých riffů pouští i do docela melodických partů a místo se najde i pro vybrnkávačky. Rytmika je zvládnuta také obstojně a celkem časté změny temp zaručují, že alespoň tyto čtyři skladby znějí docela pestře. To samé se dá říct i o

zpěvech, kde se zpěvák seč může snaží neznít pořád stejně a co nejvíc skladby oživovat (což je bezesporu chvályhodné). Ovšem ne všechny tyto pokusy dopadají zdárně. Jak jsem již říkal, ten Amerikou a rapem načichlý projev a frázování mi vyloženě irituje, na stranu druhou čisté, melodické vokály znějí docela příjemně (i když rezervy tu bezpochyby jsou také…) a největší plus vidím v těch extrémnějších polohách zastoupených na jedné straně až hysterickým křikem (P.A.P.), které by se neztratily ani v lecjaké grind core tlupě (škoda jen, že je ho na albu zastoupeno všehovšudy asi tak 5 vteřin, no což, alespoň náznak se cení) a na straně druhé poklidným šepotem až recitačním přednesem (War).
Sám sobě jsem se pokoušel určit nějakou oblíbenou skladbu, ale zjistil jsem, že tady asi neuspěji. Ne snad, že by na tomto cd byl obsažen až tak hrůzostrašný matroš, to ne, ale prostě v každé skladbě jsou momenty, které mi jsou sympatické a baví mě, ale bohužel i na druhou stranu momenty, které mě svou kýčovitostí a až křečovitou snahou „znít tuctově“ odradí. (Vím, že to slovní spojení vypadá poněkud zvláštně, ale opravdu mě nenapadlo nic lepšího, jak bych vyjádřil pocit, že celkem slušně rozjetou skladbu kapela zabije neskutečně plytkou, šablonovitou pasáží, kterou sice slyším logicky poprvé, ale mám pocit, že jsem se s ní z MTV či jiných blbostí setkal snad posté). Nejžhavějším adeptem na nej skladbu u mě asi byla

poslední Let Everyone Die, kde sice opět slyším (snad až rapový) projev zpěváka připomínající mi třeba Papa Roach, Dog Eat Dog a podobné spolky, ale tohle vše klidně přehlédnu díky výborné kytarové vyhrávce, která je opravdu svěže zakomponovaná a kdyby takhle nápaditě zněla alespoň polovina dema, byl bych nadšen.
Nedostatky tady určitě jsou a v první řadě by si kapela měla ujasnit směr a styl, kterým se chce nadále vydat a ten pak zdokonalovat. Takhle tady jsou jak sympatické náznaky čehosi zajímavého, ale jakoby se kapela bála naplno se pustit do rozvoje svého vlastního stylu a pořád se drží toho pomyslného „záchranného“ bodu v podobě těch klasických stylových klišé. Na závěr bych snad jen chtěl dodat, že ač není zrovna styl a muzika objevující se na tomto kotouči mému srdci zaslíbená, je mi kapela čímsi sympatičtější, než leckteré prapodivné „tru metalové“ úkazy na české scéně.