Kdo se vrhne do konzumace novinky sousedních chameleónů, jak se tomuto německému kvintetu již po dlouhá léta přezdívá, jistě si nejednou připomene vysoce ceněný předešlý výtvor Vulcanus, u něhož bylo přeci jen snazší pochopit celek jako takový, než-li je tomu v případě novinkového full-length Isolation. A jak již samotný název napovídá – odloučení, odtržení či izolace, jak chcete, je vlastně dokonale vystihnutá definice dnešní přehlídky multižánrové projekce odkazujíc kupříkladu k ALICE IN CHAINS, pozdním FAITH NO MORE, popřípadě i TOMAHAWK s RADIOHEAD či SEVENDUST a FEAR FACTORY. Jenže to by nebyli právě ti

typičtí FEAR MY THOUGHTS, kdyby to všechno a mnohem víc nebylo zabaleno specifickým vázáním, úhledným zevnějškem, námětem a dalším. Chápu však, že ty ortodoxní „znalce“, potažmo mistry v oboru, nepřesvědčím ani za mák, a tak říkám, jak je každému jen po chuti… Skočte si, zda-li chcete, já už jsem v tom až po uši.
I přes hlubokou důmyslnost skladatelského důvtipu utužujícího mě každým albem v přesvědčení, že i v tomto případě jde o jedinečný výtvor, se novinka zapíše do mých soukromých dějin jako nejintimnější, nejkřehčí, nejrozpačitější co se nálady týče, a vůbec jako nejkontroverznější album, které jsem si zprvu přiřadil po bok Through Forests of Nonentities od DEAD EYED SLEEPER. Až po mnoha posleších jsem tuto mýlku upravil ve správné znění – Isolation je zvláštnost sama o sobě. Ovšem i z tohohle hlediska jsou tu určité momenty, které stojí za to porovnat, srovnat, ne-li přímo postavit vedle sebe k omítané zdi a hledat neznámou proměnnou – je to však k něčemu dobré? Vlastně ta samotná skutečnost, že je zde něco společného – a opravdu je, jen je to schováno hluboko, hluboko pod povrchem, co je tvořeno rozdílně, dává možnost posluchači vidět ostře některé charakteristické rysy pro FEAR MY THOUGHTS tak typické a pochopit, o co vlastně té smuteční dívce s bílou kůží a uplakaným obličejem vůbec jde.
Kapela, jakožto celistvost, dosahuje hloubky nejenom po stránce progresivního drive, jak je již u tohoto celku dobrým zvykem a předešlé album bylo s to si tuto pozici jen upevnit, nýbrž i vokálními osazeními, u níž je šokující především dekadentní barvitost, proměnlivý tvar a komplexní rozvržení lyrického důrazu – texty nepostrádající důmyslnost jsou jak jinak než situované identicky dle koncepčních kolejnic – tudíž žádné bitvy s utopií, ani nic, co by jen naznačovalo snadnost lidského bytí, nýbrž utužení v lidskou sebedůvěru a individuální sebeidentifikaci v masami přeplněné společnosti mnohdy výrazně infantilních jedinců ve stejnokrojích.
Spanilým hrdinou v třpytící se zbroji z nefritu se v dnešních 47 minutách stal bezesporu nový hrdelník a umělec Martin Fischer přicházející jako rána z čistých nebes. Díky mnohačetnému čistému vokálnímu osazení dostává ovšem pěkně do těla, panáček, o tom žádná, a nic na tom nezmění ani pochvala za anglickou výslovnost a řvoucí pasáže zavánějící onou pochmurností NINE INCH NAILS – je to takový vnitřní Mike Patton, ten Martin, utužující celek v jakémsi nevyslovitelně okouzlujícím osvícení nepostrádajícím dynamiku,

specifickou charakteristiku se snadnou zapamatovatelností veškerých zásadních, ale i těch méně podstatných dějových zvratů, a že jich není málo. Je to však jeho hlas, který tak náramně podepisuje onu skutečnost, že Isolation je dozajista naturalistickým albem, dílem činu v tmavém obleku a vázankou utaženou, až se krk zmítá v bolestech, ve kterém lze při opravdu pozorném vnímání rozpoznat onu intimnost ALICE IN CHAINS v Bound and Weakened, organickou náladovost rozestřenou na několika seberealizačních pocitech němoty viz. Through the Eyes of God, pohyblivou proměnlivou jako podzimní počasí vytvořenou závěrečnou Burning the Lamb / The Sacrifice připomínající mi ve skrytu duše RADIOHEAD či snad NINE INCH NAILS a skutečnost, že lze betonovou zeď prorazit i s křehkou intimností. To je právě ta vlastnost žádající si postřehu a sebe samého v duševním rozpoložení. Až nyní poznávám, že nejenom hrubou silou lze působit na společnost, v níž probíhá trvalý boj všech proti všem. Isolation představuje nejenom ty, co jsou nějakým způsobem hodni opovržení, ale i ty, co hýří sebedůvěrou a společenským uznáním.
V melodických spleteních se setkává skladatelský specifický optimismus s fantastickým nadhledem zkušených hráčů redukující své poslání na funkci posuvných novátorů, žánrových odborníků a vynikajících stratégů – v nepřeberném množství inspiračních aspektů, kde se již opravdu, ale opravdu nemluví o death metalu jako dominantním prvku, lze najít i něco od SEVENDUST, a to díky Death Chamber, protože právě díky těmto „zatěžkávacím“ pasážím ala nu-metal/groove/southern rock nepostrádá deska opovrženíhodné peklo ani výsostné nebe nad zemí – být s to pochopit cizí myšlení, tak ho vyhodím z okna jen proto, že nerozumím tomu svému. Čert mě vem… Není to jen ten „miš-maš“ kuchařovy náladovosti, rozličné vnímavosti poslouchajících a z každého soudku ještě něčeho navíc, ale perfektně konstruovaná, seřízená a ilustrovaná celistvost, která mě doslova omráčila jako silný úder tupým předmětem do temene, protože jak jinak si lze vysvětlit takové omámení? Ideálem, či pouho pouhou blbostí? Jen ať se vykecá, bude mu líp. Je to právě onou časovou trvanlivostí zrající dle předpokladů stát se nejvyhledávanějším vínem. Není zapotřebí s sebou k poslechu brát cynismus, kritičnost, ani žádná velká očekávání, předsevzetí, ba ani nic, čemu se říká společenský nadhled a uznání, protože jen ten, kdo Němce vůbec nezná, bude očekávat klasickou melodickou omalovánku triviálního obsahu s trvanlivostí rozbaleného mléka.
Obávám se však, že i přes ideální tvar a nadpozemský drive, který jsem v tomto albu s chutí nalezl, nebude všem po chuti. Právě ona netypická mdlost, zšedlý zvukový háv, prvopočáteční opuštěnost a nevím co dalšího je totiž dominantní

břemeno odkazující k obtížnosti dostat se pod povrch. A nejde ani tak o to dostat se opravdu až ke kořenům, jak to mnohé z úvah praví, nýbrž pochopit s vlastním sebeuspokojením, oč se jedná. Kdo není s to rozpoznat zadání od výsledku, já říkám, nechť se obrací směrem vzad a obloukem obchází místo činu, protože na tomhle si lze stejně snadno vylámat zuby jako se dostat na kobylku všem těm úvahám o progresivní dokonalosti. „Nechť se topí, ať shoří, když chce, ale za tím si stojím, že o tomhle se bude jednou psát i v těch kruzích nejvyšších – jen jestli snad do té doby nevyplave.“