I když mi dnes thrash neříká tolik, jako když mi bylo 12 či 13 let, Extol rozhodně patří mezi party jenž upoutaly mou pozornost. Stejně jako Meshuggah (jistě víte o čem mluvím). To je samosebou, že je nemohu srovnávat, ale uvádím jen příklad jiné skupiny, která je stejně tak plná napětí a energie.
Co říci k tomuto albu? Kdo slyšel minulé dílo Undeceived bude jistě potěšen, i když se nejedná o stejný přístup. Tady zaváněl thrash poměrně dost i deathem, který je dnes cítit jen trochu. Hoši tak nějak zkoušejí, co ten thrash snese zase z jiné strany. Spoustu parádních, rafinovaných melodií ohýbají tvrdými riffy přes koleno a výsledek je skvělý. Bicman David Husvik je více než jen nadprůměrný a šlape jako stroj. Jazzové cítění v něm je. Emo řev s čistým zpěvem zůstaly zhruba ve stejném poměru jako posledně, jen je vše více ucelené a promyšlené. Mimochodem zpěv si střihli hned 3 z 5 členů a jde jim to dobře. Navrch si pozvali jeden ženský a jeden mužský hlas a též jeden pár rukou k sólu. Pracují s hudbou citlivějším způsobem a zasypávají svými náladami, sázejí na silné melodie a celkově výrazné kytary. Jejich hudba má razanci a sílu. Nejdříve Vás převálcují celým svým arzenálem a v deváté skladbě ukolébají trochou z akustických strun. A znovu se do toho opřou bláznivými vyhrávkami, lahodíce uším.
Jednoduše volnomyšlenkářský najazzlý thrash se spoustou nápadů, kde se stále něco děje a člověk se nenudí. Možná někomu připadá, že se snad opakují a praktikují jednu úspěšnou formuli, když chvíli řežou co to jde, zvolní, přihodí pěkný hlas a příště v jiném pořadí. Jenže jejich riffy a práce s bicátky jsou k sežrání a proto nelze neohodnotit jejich tvorbu kladně. Kdepak, nikdo nemůže popřít, že zrají jako víno.

11 / 42:41

skladby: Grace for Succession; Paradigms; Psychopath; Blood Red Cover; 26 Miles From Marathon; Confession of Inadequacy; Scrape the Surface; Thrash Synergy; Aperture; Emancipation; Nihilism 2002