Ačkoliv první EP nahráli Every Time I Die "už" roku 2000, snadno se dají zařadit do smečky spíše moderněji zaměřených amerických metal-core kapel. Ty raší jako houby po dešti, což ale zdaleka není na škodu, vezmeme-li v potaz poměrně autentický feeling, který se u takzvaných trendových kapel snadno a rychle vytrácí. Celkově jsou poměrně reprezentativním vzorkem jak současného moderního metal-core, tak stáje Ferret Records, která za nimi stojí.
Atributy Every Time I Die tedy spočívají v lehce pomatených kytarových pletencích, zásecích, agresivitě a řevu, jak jinak. Ale pmají v sobě i něco navíc. Těžiště kytarové práce ETID ještě donedávna stálo právě na rychlých změnách kytarových

motivů, které ale nestačí (a ani nechtějí) unikat posluchačově pozornosti, a tak přece jen ten zdánlivě nachaotičnělý dojem má nějaký řád a už vůbec nemůžeme mluvit o nějakých techno orgiích. ETID stále rádi čerpají z učebnic napsaných vrchními pedagogy Dillinger Escape Plan. Například ono známé "vystřelování", které patří k nejcharakterističtějším rysům DEP, je s oblibou uplatňováno i zde. Na aktuální desce ale oproti těm předchozím ETID výrazně ubrali na komplikovanosti kytarových linek, zatímco zde přibyl jakýsi rock'n'rollový, původněji hardcorovější feeling. A tak (možná!) občasným evokacím neuniknou takoví Refused, kteří by na minulých albech vytanuli na mysli jen ztěží. Celé se to žene mnohem více vpřed, pozornosti se již tolik nekladou překážky v podobě zběsilých kytarových útěků, méně se zasekává, což je vlastně tendence, která byla znát již na předchozí řadovce Hot Damn! a Gutter Phenomenon by se dal chápat jako přirozené pokračování. Současný výraz je jaksi odlehčenější a hochům nechybí chuť si celou hru patřičně užít.
Řvanému vokálu čím dál častěji sekunduje vysoký a s řevem značně kontrastující melo-emo vokál, který je u současných metal-core kapel stále populárnější. V případě Every Time I Die se ale trochu zdráhám užít výrazu "trendovost", neboť kapela tento výrazový prostředek začala používat už na prvním LP Last Night in Town, kdy bylo emo ještě mimo zájem MTV a ještě zbývalo pár let do doby, kdy počalo jakési znásilňování ema na jedné straně, na straně druhé až neúmyslné parodizování kapelami jako The Used a jim podobnými. Avšak i na této desce se občas vokál stává (těžko říct zda po vzoru MTV-pseudo-ema) pro mnohé možná až nesnesitelně sladký a ztrácí na autentičnosti, neboť již není k rozeznání od hlasu vévodícím již zmíněným rádobyemo spolkům.
Celkově deska dobře šlape, celé to takříkajíc "odsejpá", avšak s postupem času máte pocit, že už vás to tolik nebaví, že se to celé oposlouchává, abych popsal své pocity z poslechu. Celé to ale záleží na osobních preferencích a množství "exhibice", jež je posluchač s to zkousnout. Every Time I Die tak mohou dost

dobře padnout do oka milcům kapel jako Norma Jean, Remembering Never či posledních Scarlet, vedle nichž mají své místo, ale i Dillinger Escape Plan jsou očividné (tedy spíše ušislyšné) vlivy, které ale na této desce ztrácí na intenzitě. Every Time I Die na Gutter Phenomenon trochu vychází vstříc méně náročnému publiku. Deska disponuje až hitovým potenciálem, což jí ale ve spojení s umem a lehkostí, s jakou je zvládnutá, nijak nesnesitelně neubírá na lesku.