Autor: 90 Uživatelé: 70 Tvé hodnocení: hodnoť
Torn

EVERGREY - Torn

Nový počin švédského kvinteta Evergrey byla pro mě osobně jednou z nejočekávanějších nahrávek letošního přelomu léta a podzimu, protože po zhlédnutí několika působivých trailerů na tohle dílko muselo být každému jasné, že se na nás řítí zřejmě nejslibnější výplod jejich kariéry. Po prvních posleších celého materiálu ale začalo nenápadně vylézat na povrch, že to možná nebude zas tak horké. Tedy, aby nedošlo k mýlce, rozhodně se jedná o vynikající desku, to předesílám už dopředu, ale na to absolutorium, které upoutávky přislíbily, tomu něco drobet chybí.
Zezačátku vás jednoznačně zaujme překrásný obal, nevím sice z čí dílny, ale

review_1077_px2

jedná se o neobvyklou a dost chmurně působící koláž. O to zvláštnější pak je, že obsahuje výrazný podíl bílé barvy a naopak černé je tam opravdu minimum. Hned od rozjezdu úvodní Broken Wings pak potěší návrat k původnímu a typickému Evergrey zvuku, protože ten podivně špinavý, skoro až grunge sound na předchozí řadovce Monday Morning Apocalypse jim vůbec, ale vůbec neslušel. Odtamtud si ponechali, kluci jedni švédský zachmuřený, jen mohutný zvuk kytar (sedmistrunné Caparisonky + Engl + Peavey = masivní kytarová hradba), podpořený navíc zboostrovanou šestistrunnou basou novice Jari Kainulainena (ex-Stratovarius). Album je díky tomu výrazně postavené na riffech, valících se jako tsunami, vyhrávky a melodie tak musely malinko ustoupit do pozadí, nejvíce na tom ale tratí klávesy, které jsou opravdu hodně decentní a většinou jen tak nenápadně v pozadí malují atmosféru (častokrát vlastně ani nepoznáte, že tam nějaké vůbec jsou). Což je škoda, protože malují znamenitě. Co ale rozhodně zůstalo na svém místě, to je charakteristický zpěv

review_1077_px4

Toma Englunda, jehož silný, přesto úžasně procítěný hlas a projev, tu sametově hladký, tu bolestně zastřený, dodává veškerému jeho slovu nesmírnou autenticitu. Není vůbec žádný problém uvěřit mu jakoukoliv, byť sebepatetičtější větu, kterou zazpívá, vyřkne, vzlykne, či zařve. Na ploše 53 minut tak znovu tradičně rozjíždí své atmosférické litanie o beznaději, strachu, temnotě, smutku, bolesti, o ztracených šancích, o víře v nápravu i prosby o odpuštění. Potud tedy víceméně všechno v pořádku.
Jak ale nahrávka směřuje ke svému konci, najednou zjistíte, že ačkoliv to všechno zní úžasně, trochu vám to splývá dohromady a vyžaduje víc poslechů, než si to roztřídíte, což jako by bylo vedlejším produktem obrovské konzistence celého materiálu. Lze to brát jako klad i zápor, záleží na úhlu pohledu. S napětím jsem ale očekával, jak bude v roce 2008 znít klasický pomalý Evergrey™ žalm o zoufalosti, něco ve stylu For Every Tear That Falls, Different Worlds, nebo Waking Up Blind. Marně. Žádný tu prostě není. Když už to vypadalo, že se nakonec nedočkám dokonce ani špitnutí od krásné Cariny Englund (tím už by mě Švéďáci ale vážně nasrali), překvapila mě svým osvěžujícím hlasem až v závěrečné bombě These Scars, takže aspoň tahle povinnost splněna, byť trochu s odřenýma ušima. Rozhodně by si příště zasloužila víc prostoru.
Co dodat na závěr… I přes některá nenaplněná očekávání a malá zklamání se stále

review_1077_px3

jedná o jednu z nejlepších letošních desek a v současné záplavě hudby, která se uměle snaží zaujmout vás svými rádobyemocemi a hraní na city jakoby se dnes stalo už skoro platformou, mi připadají Evergrey jedním z mála uvěřitelných umělců, jdoucích si naštěstí po své vlastní vyšlapané cestě.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Evergrey

aktuálně

diskuze