Mezi odrůdami těžkého kovu je metalcore zdaleka tou nejprofláknutější. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že i přes jakousi dlouhotrvající trendovou pachuť tento (mnohými opovrhovaný) směr tvrdé hudby především přiblížil hutněji znějící hudbu širšímu, a dejme tomu i generačně mladšímu, publiku. Ačkoliv doby jeho vzestupu, kdy se v metalcore vzhlédlo hned dvanáct nových kapel z tuctu, už dávno minuly, je i v těchto dnech tato scéna pořád úctyhodně rozrostlá a neobyčejně činná, a to na obou březích Atlantiku. Mezi několika osvědčenými stálicemi, jež si drží stabilní formu a dobrou kvalitu nahrávek, tu je i zvětšující se počet kapel, jejichž tvorba uvízla v jakémsi začarovaném kruhu, z něhož vyzařuje kromě povinně předepsané muzikantské nabušenosti i hromada tvůrčího klišé, póz a hudební prázdnoty.

Proto mi vždy udělá radost, když se nějaká skupina dokáže vybičovat k mimořádnému výkonu a podaří se jí, prostřednictvím živelné nahrávky, vnést trochu čerstvého vzduchu do málo větrané žánrové kobky. Letos se podobný kousek povedl floridské úderce EVERGREEN TERRACE, která se na scéně pohybuje už čtrnáct let a má na kontě, společně s novinkou, šest dlouhohrající záseků. Na rozdíl od řady jiných formací, známých díky jedné povedené nahrávce, jsem u EVERGREEN TERRACE nikdy necítil skladatelskou vyčpělost. Kapela se během svojí historie snažila krůček po krůčku posouvat k odlehčenějšímu a melodičtějšímu vyznění a toto úsilí brilantně dotahuje do konce na aktuálním opusu. Tento se křečovitě nesnaží najít žádnou novou Ameriku, pouze mistrovsky zužitkovává veškeré a dávno známé žánrové přednosti.

Nenechte se tedy zmást názvem. Album Dead Horses totiž rozhodně není spřežením nějakých dávno vycválaných chladnokrevníků, přesně naopak, jedná se o nesmírně vitální kolekci servírující metalcorovou jízdu par excellence. Deset vzácně vyrovnaných skladeb na ploše střídmých pětatřiceti minut okamžitě strhává svojí extrémní návykovostí a s každým dalším poslechem zdejší hudební podklady, ruku v ruce s inteligentní textovou složkou, stupňují už tak hodně velké prvotní spontánní nadšení.

Kapela v první řadě velmi citlivě kombinuje značně nabroušené kytarové nájezdy s neprvoplánovou a nevtíravou melodikou. Album sycené famózní rytmikou uhání dechberoucí punkovou rychlostí a metá jeden hit za druhým. V podstatě nesložitá hudba je přesně vystavěná pro účely bezmezného křepčení v kotli pod koncertním pódiem, z něhož samozřejmě silně rezonuje sborové vyřvávání patřičně návykových refrénů, jež honosí většinu novinkových válů. Celý tento maximálně divoký hudební hurikán je dále úžasně nakopáván vyrovnanými dialogy čistých a hrubších hrdelních poloh vokálů viz. třeba parádní houpavá pumelenice Browbeaters Anonymus.

Dalším nepřeslechnutelným plusem je fantastická souhra kytar. Obě jsou skvostně čitelné, a to i navzdory tomu, že hurónsky sypou nespočet vynikajících výměn. Tyto v kombinaci s intenzivním vyzněním zpěvu přímo detonují muzikantské nálože ukryté pod jmény jednotlivých kompozic, mezi kterými se opravdu nenachází ani jediná slabší položka. Přestože deska překypuje svěžím hudebním nábojem, nespouští plynový pedál z podlahy. Skladby i díky ukázkově vytříbeným melodickým linkám nesplývají a doslova si přikovávají posluchačovu pozornost. Za všechny bych chtěl vyzdvihnout tutovou koncertní hymnu Post Satanic Ritual Baby, kde je na pozadí modulovaný šestistrunkový dvojzápřah výtečně rozmělňován gradujícím samplem a vše záhy vyústí ve finální, decentně pojatou orchestraci. Atmosféru navíc dojemně dokresluje přednes textově skvělého refrénu.

Troufám si říci, že vyznění takového materiálu nemusí oslovit pouze metalcorového fajnšmekra, ale může, zcela v klidu, úspěšně odrovnat jakéhokoliv jedince hledajícího adrenalinovější a zároveň melodickou muziku - It’s All Over But The Cryin’ nebo The Fortunate Ones. Z dosud nejlepšího kotoučku EVERGREEN TERRACE vyloženě sálá radost a upřímnost, proto také vyvolává nadšení a sounáležitost s kapelou. A právě kvůli takovým albům miluji hudbu.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.