Entombed na Brutal Assaultu? Cože, oni ještě existují? Ano, autor následujících řádků siPo spuštění alba jsem si nebyl jistý, zda to jsou Entombed z roku 2007. Serpent Saints je totiž strašně staroškolská retrospektiva se vším všudy.při dnešní hudební přehlcenosti ani nevšiml, že stačili vydat i novou desku a při tomto zjištění si vydatně sypal popel na hlavu. Už toho chlapci taky mají hodně za sebou. Serpent Saints je devátá řadová deska (nepočítejme řadu EP a dalších kompilací), letos je to už 21 let, co dali kapelu dohromady. Už jich z té doby moc nezbylo, před pár lety to zabalil původní kytarista Uffe Cederlund a skladatelské otěže připadly Alexovi Hellidovi.
Chtít po klasických deathových spolcích ze Švédska (Grave, Unleashed, Dismember) nějakou hudební změnu se automaticky rovná sebevraždě a paradoxně Entombed jsou

ze zmíněného kvarteta největšími „novátory“, prošli si obdobím experimentování, aby zas našli sami sebe a doposud se drží svého čertovského kopyta. První dvě desky – dodnes oldschoolové kulty – předznamenávají vrchol. Wolverine Blues (1993) je nepřekonatelný odjištěný granát, na parketě pod prskacími kuličkami tancující Lemmy Kilmister s lahváčem v ruce spolu s tlupou Seveřanů s kytarou ostrou jako sekyra made by Berzerk. Ano, na death’n’roll mají Entombed patent a ten jim nikdo nemůže vzít. Dodnes nechápu povyk kolem alba Same Difference; gró zůstalo, jen obaleno povedeným experimentováním se kytarovými krabičkami. Místy rezonují alternativní chutě, jinde zas Black Sabbath, onde je to však stále smrduté garážové pižmo podpořené šťavnatým noise rockem. Ve své době dost nepochopená deska. Jenže pak přichází další hrubota Morning Star (2001) značící kopnutí do prdele všem trendy sráčům a návrat do „osmdesátek“, konkrétně ke Slayer, Slayer, ještě jednou Slayer a pro změnu Slayer. Neskutečně živelný thrash metal se zvukem hodný číslovky 2001, kdy byl vyroben.
Ne, chlapi to stále nebalí, i když by mohli; své si odčinili, zapsali se do pomyslných historických análů a tak je tu na Entombed nezvyklá pauza čtyř let, ticho po pěšině. A bác! Nová deska. Threeman je indie undergroundový label, takže se kolem ní žádný velký humbuk neděje a ani není proč. Po spuštění alba jsem si opravdu nebyl jistý, zda to jsou Entombed z roku 2007. Serpent Saints je totiž strašně staroškolská retrospektiva se vším všudy. Návrat o dobrých patnáct let nazpátek (i zvukově) – a tím by popis mohl skončit. Kdo rád Clandestine, nechť se po tomto kotouči okamžitě poohlédne. Nicméně deska tu a tam šlohne inspiraci z ostatních počinů, nu proč ne, zaklínadlo nese

jméno metal a tomu je to jedno. Entombed měli, mají a navždy budou mít výhodu v tom, že je bezpečně poznáte po několika vteřinách – a proč? Podívejte se na obrázek s upoceným frontmanem. Lars Göran Petrov a jeho hlas je poznávací znamení kapely. Hrají možná stále to samé, ale jsou to oni - jejich tvář jim nikdo vzít nemůže.
Jedno je totiž jisté, oldschool umí nejlépe dělat skupiny, které s ním začínali, cítí ho, můžete jim to věřit. V dnešní době, kdy je grunge a nu-metal tentam, jede jeden reunion za druhým a metal se vrací na výsluní, přesto pociťuji nedostatek skupin jako Obituary, Morgoth, Gorefest, At The Gates nebo Brutality. Není to nostalgické posmrkávání nad ztracenými časy. Ne! Ale dnes je zkrátka těžší vybrat z opravdových hromad balastu ten originál. I když se Serpent Saints zprvu setkal s nepochopením, stačilo zabruslit do minulosti, posléze Vse k němu vrátit a všechno docvaklo. Dobrá práce - i když tato deska nepatří k

nejsilnějším zářezům Entombed.