Album Nausea (hnus) slovenské kapely Dysanchely spatřilo světlo světa na konci května 2007. Historie spolku sahá do roku 1995. Na kontě Dysanchely jsou dema Messengers of Destruction (1996), Eternal Sleep (1996), CD Tears (1998, Leviathan), MC Songs of Sorrow (2001, Oupiric), CD Secrets of the Sun (2003). Dodejme, že předchozí tvorba byla přeci jen o něco více plna doom a black vlivů.
Poslední album se oprostilo původních vlivů a dýchá na nás čistě melodicko

deathmetalovým severským dechem. Vzpomenout na sebe dají spolky jako In Flames nebo At the Gates. Samo „zvláštní“ provedení bookletu ani trochu nenapovídá, o co v dalších minutách půjde. Deset písní nového materiálu se nese spíše v pomalejším středním tempu. Přiznejme si, že oproti jmenovaným kapelám Dysanchely trpí nedostatkem hitového potenciálu ve skladbách. Poctivě zkomponované melancholické melodie se drží škatulky stylu. Kapela přestala využívat kláves i ženských vokálů. Jakýkoliv experiment nečekejte. Album uběhne v poklidu a člověk si připadá, jako by slyšel stále stejnou píseň. Zásadnější zvraty ani gradování se prostě nedějí. Nabízí se otázka, zda by kapele (ne)slušel nějaký pokus o vybočení a vykročení vlastní cestou. Zvuk desky je dobrý,

nedosahuje však kvalit zahraničních nahrávek. Nepostrádá nostalgii Československého „placatého“ zvuku, rozhodně je čitelný, vcelku příjemný. Na rozdíl od příšerného zvuku bonusových skladeb. Extrémní pokles kvality po desátém songu nemá na svědomí nahrávací studio ani váš přístroj, ale „remasterované“ verze starších skladeb. Změny v komponování materiálu mají na svědomí krom zoubků času i vydatné personální změny v průběhu existence.
Nenechte si zkazit chuť negativy v předchozích větách. Přes všechny nedostatky Dysanchely na posledním albu dokázali vytvořit celkem příjemných deset melodických songů. Deska je poctivě zkomponovaná i zahraná, materiál však uvízl v šedi stovek podobných spolků. Pokud jste fandové stylu, čeká vás standardní hodinka melo-deathmetalové hudby. Pominu-li bonusové skladby, za šest.