Dobrá deska je taková, ke které se opakovaně po čase vracíte, a opět vás „posadí na prdel“. Asi tak bych stručně popsal svůj vztah k této placce, poslouchám ji už dlouho a stále se řadí mezi top. Kdo má tohle na svědomí? Nikdo jiný než Joe Payne a Jordan Varella, oba původem mimo jiné z kapely Lust of Decay (příp. i debut), jinak také ze severní Karolíny v USA. V roce 2004 se pánové trhli, aby vytvořili projekt s nesnadno zapamatovatelným názvem Domination Through Impurity. Jak sami píší na svém MySpace profilu, vyřádili se ve svých matematických hudebních konceptech a výsledkem je deska se stopáží jen lehce nad 26 minut, ovšem nabitou nápady od prvního do posledního bajtu, nebo pro příznivce retro technologií – od začátku po konec pásky.
Často slýcháme ohlasy o tom, že pokud už je muzika natolik technická, že je

problém rozpoznat lidskou složku, stala se chyba a vývoj zašel do slepé větve. I zde nás celkový výstup nechává na vážkách, jestli máme co dočinění s automatem nebo živým muzikantem. Každopádně to zkoumám při každém poslechu a stále si nejsem úplně jist, zda jsem skutečně natolik důvěřivý, abych připustil, že tohle je práce bubeníka masa, kostí a dřeva.
Hned na začátku se do nás pustí nechutná onanie na všechny nástroje najednou, což pokaždé vnese pobavený úsměv do (snad nejen mé) tváře. Při prvních šestnácti taktech máte pocit, že si z vás někdo dělá legraci a jednoduše ve fruity loopsu náhodně nasázel samplované bicí a vložil do toho to nejrychlejší a nejzběsilejší kytarové sólo obšlehnuté od maníků, co se nazývají králi metalu. Ale klid, nejedná se o dvacetišestiminutové sólo na čtyři nástroje. Tedy vlastně skoro ano, ale jen skoro. Chystá se na nás chytrá hudba. Mírně řečeno je hned poznat, že pánové to nedrží v ruce poprvé v životě a čtyř-akordové písně od táboráků je přestaly bavit už v raném věku. Úvodní skladba, pojmenovaná Essence of Brutality, vám představí, o čem to tedy vlastně jakože bude. Nic jiného než death metal v nejsurovější podobě, ultrabrutální a ultratechnický, s citem pro detail a pro pocit maximální konkrétnosti a absolutní dodefinovanosti. Každý úder, každý tón a nejhlubší kanální BDM vokál je předem promyšlen. Je škoda, že basa, kterou také nahrál Joe Payne, je utopená natolik, že ji de facto vůbec nemáme zaslechnout pod systematickým kobercem supersložitých kytarových vyhrávek a nepřeberným množstvím všelijakých úderů a cinkání do všeho možného, co má bubeník na dosah. To je jeden z mála nedostatků tohoto alba, na který si ale rychle zvyknete, protože absence basové linky rozhodně nevede k chudokrevnosti celku. Třeba by ale přesto už tak na první poslech téměř nepochopitelné písně obohatila a ještě více zbrutalizovala.
Skladby jsou krátké, stejně jako celé album. Většinou se stopáž pohybuje kolem třech minut, což je asi akorát pro muziku tohoto ražení. Přece jen nemůžete valit stále dál ve stejném tempu, i když by nápady stejně byly, nehledě na to, že předěl mezi songy znamená výhodu v tom ohledu, že máte možnost představit efektní konec jedné skladby a efektní začátek skladby jiné. A že ty začátky

efektní opravdu jsou, to se můžete přesvědčit sami. Slyšíte naprostou suverenitu, je prostě vidět, že v té sypanici jim neutekl ani tón. Tempa se pohybují ve středních hodnotách a díky tomu vám nic moc neuteče, vše na nás proudí tak akorát, aby se to dalo kontinuálně vstřebávat. Pokud by však někdo hledal úsek odpočinku, Domination Through Impurity mají skladem i takové zboží. Předposlední skladba Cleanse the Flesh, v několika ohledech atypická, vám ve svém průběhu nabídne pěkný pomalý slam, kdy se hutný kytarový riff omezí na jednoduchý opakovaný sestup a frekvence vašich kyvů hlavou se sníží někam pod hodnotu 2 Hz.
Ve finále si říkám, že nakonec přece musí existovat něco, co se téhle bláznivině dá vytknout. Kolovrátek? Při pečlivém poslechu nehrozí. Originalita? Známý, který je staršího ročníku než já, tvrdí, že se jedná o kopírku Broken Hope – já nesouhlasím, ale to už ať si každý posoudí sám. Zvuk? Vše je pěkně vyvážené, až tedy na tu utopenou basu. Syrovost a čistota zvuku bývají často dva faktory, mezi kterými si musíme vybírat a dělat mezi nimi kompromisy. Zde ale v hojné míře dostáváme obojí. Tak co vytknout? Snad jen – pánové, kdy už se dočkáme druhé desky?