Autor: 65 Uživatelé: 81 Tvé hodnocení: hodnoť
A Umbra Omega

DØDHEIMSGARD - A Umbra Omega

Album dobrých momentů a špatných skladeb.

DHGDisclaimer: Úvodní informace je možné bez potíží dohledat na internetu.

Vicotnik trpí megalománií, přesněji řečeno, trpí jí jeho skladby a posluchači. Pokud Supervillain Outcast doplatilo na mnoho příliš podobných skladeb, A Umbra Omega se naopak vyznačuje rozmáchlou nekonzistencí, neschopností uzavřít skladbu samu do sebe, proměnit neustálý přesun v opravdový vývoj kompozice. Skladatel, kytarista, basák a zřejmě také bubeník na půl úvazku Vicotnik měl prý pro novou nahrávku DHG připraveno snad dvacet kusů, ale ve snaze odstřihnout se od minulosti je zničil a začal nanovo. Je diskutabilní, jestli byl tento pokus úspěšný, je však téměř jisté, že z nápadů rozpracovaných do pěti skladeb by se dvacet i více songů dalo stvořit bez násilí. Bohužel, zdaleka ne všechny by byly poslouchatelné. Přes ohromné množství nápadů tak na desce chybí track, který by byl od začátku do konce skvělý.

DHGCo se výrazových prostředků týče, snaha o reformu se nezdařila. Nové struktury jsou totiž vyplněny převážně starým materiálem. Supervillain Outcast jakoby neexistoval, zato riffů z vrcholných 666/Satanic Art se najde požehnaně. Pokud Aldrahn zpívá „there’s a place called reality“ a riff silně upomene na zásadní Traces of Reality, dá se to brát jako aluze, na řadě jiných míst ale taková možnost není. Až příliš mnoho blackových pasáží jako by jen lehce upravilo riffy staré patnáct let, přičemž tyto změny jim ubírají na expresivitě. Mnohem zajímavější je Vicotnikovo navázání na Ved Buens Ende. Především má celková atmosféra mnohem blíže k podivnosti a melancholii Written in Waters než k démonické ironii 666, což je dáno skutečností, že spíš než blackovými riffy vyplňuje Vicotnik skladby právě jemnou, přemýšlivou kytarou a překrásnou basou. Tu u VBE obsluhoval Skoll (v současnosti vytížený v pozici Darth Vadera u Arcturus), ale Vicotnik (basoval u Code) na něj navazuje více než zdařile. Hraje extrémně melodicky, místy až přebírá roli kytary (např. kolem 11:00 God Protocol Axiom) a především je jako snad jediná věc na albu konzistentní. Až příliš často však tyto pasáže narazí. Někdy hudebně - například skvělé melancholické zakončení God Protocol zničí nasypaný black/thrashový začátek následující skladby, jindy se s jemnou polohou DHG tluče Aldrahn.

U Thorns a DHG Aldrahn jednak nelidsky, ploše řval, což skvěle sedělo k industriálnímu nádechu obou projektů, jednak rozjížděl maškarádu, která vzhledem k naprostému psychopatismu fungovala. Za těch patnáct let však bohužel jednak poněkud dospěl, jednak poněkud ztratil kontakt s hudbou (donedávna se podílel pouze na průměrném bm projektu The Deathtrip, který vydal v roce 2008 demo). V současnosti už jeho hlas nemá ani onu barvu, ani auru narušenosti, což se Aldrahn snaží kompenzovat širší škálou zvuků. Výsledky jsou bohužel v naprosté většině pouze prázdně teatrální, navíc spolu se zpěvem přestaly fungovat i texty. Následně, jak bylo zmíněno, zpěv často podrývá instrumentální složku. Velice povedený začátek God Protocol Axiom ničí odhalení, že „the devil hides in fractal patterns/beyond the singularity,“ které působí jako od sedmnáctiletého blackmetalisty po prvním tripu - včetně intonace. Netvrdím, že texty v metalu mají dávat smysl, neměly by však rušit od poslechu, což vypjatý přednes „smother my spiral repetition“ nesplňuje. Nesmyslnost oné představy omračuje.         

Najdou se však i místa, kde Aldrahn naopak exceluje - například závěr God Protocol, který vyniká i v celkovém kontextu alba. Vicotnik tu totiž zkusil něco nového - romantický black metal (od 11:30), který funguje překvapivě dobře. Míst, kde se povedlo něco takového, je bohužel minimum. V Architect of Darkness se mihne zdařilá (zřejmě norská) folková melodie (7:30), Aphelion Void kolem 10. minuty letmo koketuje s country, Architect of Darkness a Blue Moon Duel jsou vybaveny pseudoambientními intermezzy, která připomenou teatrálnost A Forest of Stars či Devil Doll, ta ale u DHG nefunguje; industrial přítomný není. Žánrově je tedy deska jednotná.

Dødheimsgard, DHGJak jsem předeslal v prvním odstavci, kompozice bohužel trpí nejednotností. Do jisté míry tomu odpovídá i forma recenze - je potřeba poukazovat na konkrétní příklady, protože se těžko najde minuta, kdy by Vicotnik udržel jen jednu polohu. S tím souvisí skutečnost, že se málokdy najde delší souvisle dobrá nebo souvisle špatná pasáž. Právě proto se A Umbra Omega dá jen těžko chválit. Dobré pasáže převažují - zejména první dvě skladby se poslouchají velice příjemně, tu a tam se najde i strhující moment - Vicotnik má skvělý cit pro skloubení basových a kytarových linek - ale celkově jde vlastně jen poukazovat na jednotlivé dobré momenty, jejichž vzájemný vztah je velice volný.

Několik zásadních věcí:

Produkčně i hudebně čistá, skladatelsky překombinovaná deska.

Fráze o genialitě a šílenství naprosto nemají smysl. Ani jedno tu není.

Je to víc Ved Buens Ende než Dodheimsgard.

Neuvažovat o desce v kontextu 666 International/Satanic Art.

Vicotnikova sólovka. (Na 666 byly čtyři další osobnosti: Czral, Hatlevik, funkční Aldrahn, Apollyon.)

Má cenu poslouchat spíš „nové Dodheimsgard“ než různé následovníky a uctívače VBE/DHG? (Yurei a další věci z Adversum, Bergraven, koneckonců i Virus a <code>)

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8.5 out of 10.

DHGS touhle deskou to nebylo, není a ještě asi chvíli nebude lehké. Co se týče většiny kladů i záporů, tak musím, alespoň do jisté míry, souhlasit s gorthem. Co se týče těch záporů, tak tam je právě ona míra velmi důležitá. Riffy v blackmetalových smrštích, jakkoliv jsou ve většině případů povedené a funkční, skutečně připomínají deriváty těch, které jsme už slyšeli na SA/666 a jejich geniality nedosahují (ovšem vyrovnat se jedněm z nejlepších BM riffů, které kdy byly složeny, asi už prostě nejde). Horší je to občas s provázaností celku, smysluplným přemostěním blackmetalových attacků k měkčím, brnkacím či experimentálnějším pasážím. Tyto změny často působí zbytečně násilně, skokově až náhodně. K celkové kompozici a dramaturgii mě napadá, že Vicotnikovi zkrátka chybí nějaký korektor, někdo, kdo by mu do toho rozumně kecal a trochu ho usměrnil.

Nicméně díky obsahu a kvalitě pasáží a hudby samotné se mi na tenhle neduh vždy celkem rychle daří zapomenout a tolik ho neřešit. Ducha, postupy a podivnou, surreálně-magicko-melancholickou atmosféru nadčasových Ved Buens Ende se podařilo evokovat, a snad i trochu rozvinout, znamenitě. Tyto části, disponující naprosto nádhernými kytarovými, ale především basovými linkami, z kterých se mi až tají dech a před kterými musím prostě smeknout. Basa je zde kytaře naprosto rovnocenným partnerem (což Vicotnik dokázal už u Code) a hlavní slovo přebírá docela často.

DHG

Aldrahnovo „šílenství“ už není tak uvěřitelné a zlověstné jako na 666, jeho projev je často o něco „hodnější“, dost teatrální, v několika chvílích až přehnaně. Přesto mě převážně jeho vokální kreace poslouchat baví a v mnoha případech je vyloženě vynikající. V některých čistých („“) partech jakoby sem tam volně navazoval na Kvohsta ze SO, na několika místech (vzdáleně?) zase připomíná fanatickou deklamaci a vytržení Davida Tibeta. „Semi(pseudo)-ambientní“  intermezza se mi líbí a fungují dobře (a to AFoS zrovna nemusím). Když budu rýpat, tak se mi sem tam úplně nepozdávají použité rejstříky kláves, ve většině případů jsou ale dobré/v pohodě, docela potěší i vstupy saxofonu a elektroniky, byť nejsou nijak zvlášť výrazné.

Zvuk desky a všech nástrojů - dokonce i bicích - je naprosto lahůdkový a celkem přirozený (jaká to vzácnost v dnešní plastové době). Stejné je to i s jejich souhrou - tu dokonalou spolupráci basy, bicích a samozřejmě i kytar je radost poslouchat. Ještě k bicím - Vicotnik je sice všeuměl, ale podle všeho je nahrál J. D. Vooren (aka Sekaran/Terghl, mj. ex-Code), basu v 5. a 6. skladbě zase L. E. Måløy a oba nelze než chválit. Vypichovat jednotlivé skladby nemá příliš smysl, ale když už, tak souhlasím, že první dvě (myšleno ty po intru) jsou asi opravdu nejlepší.

Zkrátka a dobře - i když jsem si vědom nedostatků a záporů, klady mi u A Umbra Omega podstatně převažují a deska mě baví a to tak, že hodně. V letošním TOPu má místo jisté.

PS:  Když si představím, že by tam místo Aldrahna zpíval Czral, klidně to mohlo vyjít jako druhá řadovka VBE (a možná mohlo i bez toho Czrala?).

  • Rated 9.5 out of 10.

DHGS Gorthovou recenzí, lze těžko nesouhlasit, přesto se mu pokusím lehce oponovat a podívat se na desku z poněkud optimističtějšího úhlu pohledu a vypíchnout silnější momenty nahrávky, které u mě převažují.

Začnu nejdříve bookletem, jehož minimalistický vzhled odporující komplexnosti alba se mi dosti líbí. Další věc je zvuk, který, jak psal Gorth, je čistý a velice zdařilý. Dost možná bych letošní desku označil za zvukově nejdospělejší z celé tvorby DHG. K starým palbám se možná pochmurnější zvuk hodil více, ale co se čitelnosti jednotlivých nástrojů týče, A Umbra Omega rozhodně vyhrává.

Dále se zaměřím převážně na Aldrahna. Jak jsem psal v desce měsíce, rozhodně mě jeho návrat potěšil i přesto, že Kvohsta a jeho výkon (nejen) na Supervillain Outcast naprosto zbožňuji. Jde sice moc dobře slyšet, že si Aldrahn dal vokální pauzu a jeho řev již není, co býval, čehož jsme si také mohli všimnout na nedávném koncertu. Naopak od Gortha mě však jeho teatrální hlasové výjevy velmi baví. Dokonce i kritizované pasáže „smother my spiral repetition“ nebo „beyond the singularity“ beru jako příjemné oživení desky a snahu o vyvážení (celkem slyšitelné) absence drog během nahrávání. Ok, texty nejsou zrovna perfektní. Sice většinu skladeb DHG znám nazpaměť a jsem schopný je sám odzpívat, jenže díky složitosti a povedenosti instrumentální složky nemám větší potřebu se v nich rýpat, i když jejich poměrně důrazná, ovšem celkem zdařilá artikulace téměř bije do uší. Co mě z vokální stránky celkem štve, jsou spíše šeptající momenty nebo pasáže s pokusem o pseudo-ženský zpěv. Naopak ale úlety jako recitace „kiss the blood“ naprosto žeru! Vlastně jo, JO!, veškeré to hekání a sténání se mi líbí více než pokusy o řev.

DHGMísty navíc vokál skvěle doplňuje i instrumentální složku. Třeba do použitého saxofonu nebo kláves více než dobře zapadá. Že by rušil, bych také zrovna neřekl. Někdy sice nastupuje do hodně výrazných pasáží, ale třeba až při několikáté repetici. Asi až ve třetí skladbě The Unlocking (když nepočítám intro, které desku hezky uvede, jako plnohodnotnou skladbu) zavání přehnaný zpěv falešností a začíná trhat uši. Naopak v něm velmi dobře vyznívají kytarové disharmonie, které DHG umí použít nekýčovitě a jinak, než zbytek současné blackmetalové scény, na něž se připojí hekající Aldrahn a opět přidává nahrávce na zábavnosti. Spíše mě vytáčí začátek „They pick my bones“ v Architect of Darkness, kdy spolu s kytarovým brkáním zní vokál téměř infantilně a také natažené klávesové pasáže nejsou zrovna to nejlepší. Vlastně se asi jedná o jediný track, který mě po více než polovinu své délky poněkud štve. Končí však Gorthem zmíněnou, velmi zdařilou melodií a black metalem, jež song zachraňují.  Naopak dobře nasypaný vokál je v Blue Moon Duel, jenž znovu proplétají vhodně zvolené kytarové disharmonie, které se přehoupnou na pomalejší a atmosferičtější zlo, na něž Aldrahn opět naváže rozsekaným vokálním peklem, které kromě pár kratších zaváhání pokračuje až do utrápeného konce.

Je deska překomplikovaná? Určitě. Jenže i k tomu se stavím pozitivně. Nemálo kapel by z množství nápadů použitých v jednom songu bylo schopno napsat celé album. Sem tam na sebe jednotlivé riffy nenavazují úplně ideálně, nepůsobí však ani dojmem, že musely být vecpány do skladeb za každou cenu. Stejně tak i použití saxofonu a poměrně výrazných kláves v sonzích velmi dobře sedí. Než jsem si zvykl na klidnější intermezza mezi blackovými riffy, také chvíli trvalo, ale s narůstajícími poslechy právě tyto pasáže jen rostou a rostou, jelikož v nich vynikne ona perfektní basa. Bubeníkovu práci, která i hlušší místa činí zajímavými, lze také pouze chválit.

Industrial téměř chybí, je to podstatně menší palba a Vicotnik hodně zavzpomínal na Ved Buens Ende, jejichž originality a geniálnosti se mu dostáhnout nepodařilo. Většinu nápadů jsme už pravděpodobně někde slyšeli. Když však umí vzít 17 let starý riff, přiblížit se atmosféře navozené před 20 lety, vše obléct do moderního hávu a velmi precizně zahrát, nelze se na něj zlobit. Ono i to blackmetalové přehrávání stupnice v podání Dødheimsgard zní velmi slušně.

DHGA Umbra Omega bych také neoznačil jako Vicotnikovu sólovku. Jména jako Czral, Skoll nebo Apollyon sice chybí, ale minimálně dle informací psaných v obalu měli basu na starost jakýsi Void a Lars Emil Måløy (čímž nepopírám možnost, že všechny pasáže napsal Vicotnik) a bicí jsou údajně Sekaranova práce.

O genialitě tedy, oproti 666 a Written in Waters, mluvit nelze. I přesto, že se jedná o kultivovanou a inteligentní nahrávku, při snaze o objektivní zhodnocení nelze upřít fakt, že je novinka dost velký guláš a jsou na ní momenty, které ji trochu shazují. Během více než hodinového poslechu ukáží Dødheimsgard mnoho svých tváří a album je třeba mnohokrát protočit, než posluchač všechny objeví a zapamatuje si je. Ani po více než deseti posleších jsem se v jednotlivých skladbách plně nezorientoval, nejsem deskou přesycen a věřím, že mě bude bavit ještě hodně dlouho. Celkově hodnotím A Umbra Omega jako zdařilou a velmi nadprůměrnou desku. Čekat osm let na nové album se vyplatilo.

aktuálně

diskuze