Autor: 95 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
The Singularity

DIVINITY - The Singularity

Když se vysloví hudební přívlastek „moderní metal“, dříve narození posluchači patrně zahořkle zkřiví tvář. K takovémuto interpretovi budou obezřetní. Novodobé moderny jako něco, co dává vale všemu

review_1321_px2

(z jejich pohledu) „staroškolskému“ a „archaickému“, většinou skončí dřív než začnou. Nakonec totiž vyhraje ten, kdo nepřestane ctít kořeny. Příklad posledních let v metalovém extrému mne napadá ihned: Martyr.
Ano, kapela, o které bude protentokrát řeč, je rovněž z Kanady. V Calgary to dali před několika lety do kupy mladé řepy a zvolili přísný metalový název Divinity. Po debutu Allegory (2007), který zní ještě hodně roztěkaně, přichází na sklonku roku 2009 na svět dvojka The Singularity. Na první poslech je zřejmé, že svou tvář už kluci našli.
Při poslechu The Singularity si vybavíte jména jako Soilwork, Darkane, Scarve, Strapping Young Lad a klidně i Spiral Architect. Toť zřejmé inspirace, se kterými Divinity vkusně nakládají pro další užití. Jako celek se elévové blíží k jakési verzi decentně zmeshuggovaných Martyr. Tedy: dechberoucí kytarová ekvilibristika, ve které její autoři nezapomínají na melodiku, snahu udělat jakés takés písničky (sic!) a hlavně nezabřednout v miliardě not. Uřvaný vokál, jenž ve zpěvně vřískaných pasážích upomíná zejména na Frantíky

review_1321_px3

Scarve. Nakonec vše podporují kulometné bicí, za kterými Brett Duncan dokazuje, že zahraje naprosto cokoliv.
Lze popsat The Singularity nějak v kostce? Nespoutanost. Tlak. Deska nemá stání, stále uhání neznámo kam. Kapela plná mladíků neulpívá na zavedených písňových formách a neustále posluchače překvapuje kvantem dalších a dalších melodií, zvuků, podkresů, riffů, figur. A přesto je taková Lay in the Bed You’ve Made se vtíravým refrénem hit jako blázen!
Divinity hrají jakési moderní thrash/deathmetalové fusion, ve kterém se dostane na vše. Přes nadrbané hoblovačky (thrash, thrash, thrash!) a groovy vichřice až k „porouchaným“ riffům (ve dvojce Beg to Consume, čas 2:40 - riff roku!) až po nasypané uragány. Paradoxní je zjištění, že i přes neuvěřitelné instrumentální výkony hudba Divinity zůstává čitelná a srozumitelná i pro smrtelníky (rozhodně však netvrdím, že pro všechny). A to se nápady, motivy a industriální podkresy á la Devin Townsend střídají jako na horské dráze.
Když už pořád hledám analogie u Martyr (ti však operují v jiných hudebních končinách), tu hlavní je zapotřebí zdůraznit. Divinity ctí své hudební kořeny, bez kterých by nemohli existovat. Nejspíše proto zní tak přirozeně. Melodický metal u nich čas od času vyhřezne v podobě klasických vyhrávek, jimiž se kvintet nebojí šetřit. Přes výraznou melodiku Divinity ale neustále tlačí na pilu a nohu z plynu sundají až v sedmé oddechové Embrace the Uncertain. Ta je oproti zbytku skoro

review_1321_px4

hevík. Ale pak to zase hoši odbrzdí a mladistvý adrenalin znovu teče proudem.
Už jsem si začínal myslet, že metalová muzika v podání mladé krve je k uzoufání nezajímavá. Sledovat trendy, aktualizovat šatník a účes, mít osmistrunky. Na vlastní hudební myšlení se zapomíná. I když Divinity v podstatě žádnou revoluci netvoří (a možná právě proto), vycházejíce ze známých inspiračních zdrojů, vytvořili si mezi ostatními vlastní ksichtík. Ten jim ostatní greenhorni budou závidět. Čas Divinity ještě přijde.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze