Cesty páně Dina Cazarese jsou nevyzpytatelné. Znovu a znovu startuje nové kapely a projekty. Z jeho snahy člověk může mít pocit, že se s novými lidmi snaží dobývat nové, neprozkoumané hudební území. Následný výsledek však potvrdí obecně známou pravdu, že tak jako komunismus, tak i kytarová hra Dina se nedá zreformovat.
Fear Factory, Brujeria, Asesino, Roadrunner United a nyní Divine Heresy. Po čistě grindcorových aktech se rozhodl vytvořit něco ambicióznějšího, vybírá extrémního

hráče par excellence - Tima Yeunga - a sám dobře ví proč. Potřebuje totiž instrumentalistu, který vládne velkou rychlostí; především noh, jež potřebuje k podpoře svých charakteristických riffů. Tim se na desce neukájí, předvádí to, co Dinova specifická kytarová hra vyžaduje. Tommy Vext z dalekého New Yorku Bleed the Fifth nazpíval v intencích současného metalcoru; silácký řev pravého chlapáka je tu a tam v refrénech vystřídán pěknou melodickou linkou. Nutno však dodat, že jeho projev silně připomíná staré dobré Fear Factory......
......stejně jako i samotná hudební náplň Divine Heresy. Zajisté, je to mnohem rychlejší, agresivnější (viz titulní otvírák), ale čekat od Cazarese mohutný záchvěv progrese je to samé jako chtít po praseti, aby mluvilo rusky. V klepačkách (že jich na albu je!) je slyšet momentálně populární melodický death metal á la Skandinávie lehce přetransformovaný do jeho US verze. A v takové Impossible is Nothing je na místě hovořit o zřetelném vykrádání

vlastních nápadů. Ale aby se jen nehanilo... Lídr skupiny ví, jak nenudit. Je to již matador, který dávno zná postupy, jak postavit fungující píseň. Dokáže známé momenty své tvorby umně proložit blastovým motivem nebo vhodným klávesovým podbarvením (This Threat is Real). Pro hledače je to však hodně málo.
Divine Heresy jsou jakýmsi obohaceným hybridem Brujerie a Fear Factory. Fanouškům druhé zmíněné kapely, kterým současná tvář přijde unylá a mdlá, je to vhodná alternativa. Přesto, ani ona dlouho v jejich přehrávačích nevydrží.

P.S.: Perlička pro zasvěcené na závěr: Bleed the Fifth začíná přesně stejným výbuchem jako první deska Hate Eternal. Náhoda nebo si to prosadil pan Yeung? .:. 7/10

Ani nevím, jak k této nahrávce přistoupit, protože vlastně nenabízí vůbec nic nového. Ce je naní ale naprosto skvělé a kvůli čemu píši tento komentík, je její intenzita! Když budeme mluvit o startu alba, ten je naprostá fašírka, válcovačka, riffovací smaženice, klepačky, srovnaný sekačky, agresivní vokály, které ježí kůži až někam, kam normalnímu oblečenci vidět není. Bez pochyb se dá mluvit o deathmetalových Fear Factory (třeba Impossible is Nothing je FF jak z nějaké příští desky. A může to mít Dinovi někdo za negativum? Však FF vlastně vymyslel). Být celé album jako první čtyři vály, asi by to mělo na krční svalstvo trvalý vliv. Pak album ve svém středu ale místy maličko ubere na plynu, více zmetaloví, ale i tak posere většinu aktuálních sranic a průšlapových pokusů o numetalcore; to asi ten smrt metal, Dino, Yeung a tak vůbec… A může Yeungovi mít někdo za zlé, že se (možná s vidinou proražení/zviditelnění se) po těch letech dřiny pustil i do takového projektu? Rozhodně mi nepřijde, že by album nemělo duši, jak jsem někde slyšel, minimálně Vext ji tam dává, jde prostě jen o naťapané brutálníDivine Heresy je mnohem rychlejší a agresivnější než Fear Factory, ale čekat od Cazarese mohutný záchvěv progrese, je to samé jako chtít po praseti, aby mluvilo rusky.hudební dílko, které vytvořil někdo, kdo ví, jak se to dělat má. A proto, vstříc opozici, zvedám palec hore, půlboda navrch a pouštím ještě jednou!
A i já mám P.S.: Všiml si někdo v This Threat is Real toho samplu jak z Čerty nejsou žerty?