Disavowed. Holandská cháska, která si za těch pár let existence udělala jméno v obskurnosti jménem death metal. Dříve se jmenovali Nocturnal Silence, vydali jedno demo a pak už to šlo ráz naráz. Za rok debut jako řemen Perceptive Deception, hromada vystoupení v USA, v Evropě jakbysmet. Robbe V. (buben), který vedle Disavowed ještě stíhal Pyaemii, však prodělal zranění, kvůli němuž musel zabalit bubenickou kariéru. Nahradil ho kolega z Despondency (původně jen dočasně), aby se dal dohromady, leč nestalo se tak. Je zajímavé, že „pyžamáci“ to kvůli tomu zabalili, kdežto druzí projevili větší vůli a našli náhradu. A to ne jen tak ledajakou (viz dále). Rok 2007 zaklepal na dveře a Disavowed KONEČNĚ přicházejí s novou desku nazvanou Stagnated Existence.

Musím hned zkraje říct, že od prvních sekund seznámení se s tímto holandským fenoménem jsem mu beze zbytku propadl. Proč? Disavowed pro mne nabízejí v death metalu to, co postrádá většina podobných spolků. Ale popořadě:

1) I ve velmi úzkém žánrovém kolbišti, jakým death metal bezesporu je, dokázali muzikanti od debutu vyspět jak po technické, tak i po kompoziční stránce. Novinka je na první poslech mnohem méně přístupná, jednotlivé skladby obsahují více riffů, zauzlené ve smrtelném tempu (viz úvodní Biased Existence). Charakteristické – složité, přesto chytlavé - kytarové suffo-propletence vidím jako nejsilnější devízu Disavowed. Navíc, doby nekonečných a neustávajících sypaček jsou pryč, struktura písní je mnohem proměnlivější, často na tom nemají podíl jen kytaristé samotní, ale především Romain Goulon, který (podobně jako Flo Mournier) v jednotlivých riffech hledá možnosti svého bubenického vyjádření a často střídá tempa.

2) A jsme u toho. Disavowed vždy měli štěstí na bubeníky (jinak si to opravdu nedokážu vysvětlit). Obě desky totiž neuvěřitelně invenčním způsobem tlačí kupředu bicmeni. Ovšem co na novince předvádí pan Goulon, to staví na hlavu smysluplnost bicích automatů. Nabízí totiž úplně vše, co si pod pojmem death metalový bubeník dokážete představit. Od víření (Longstreth), koberce (Roddy), ve slamech dvaatřicetiny na dvojšlapce (Sandoval), bleskurychlé klasické klepárny (v nich průšlapy) – to vše s naprostou lehkostí a grácií!!! Navíc dokáže i v jasně dané skladbě vymyslet vlastní figury nebo uvést či zakončit píseň (viz konec Treason, respektive začátek Restricted Conceptions). Vše smysluplně, na rozdíl od Once was Not nemám pocit, že by šlo o Romainovu sólovku.

3) Nesmírně rychlý a nadupaný death v linii raných Suffocation nepostrádá strhující chytlavost (tak třeba absolutní megahit – myšleno naprosto vážně – Stagnated). Na rozdíl třeba od takových Decrepit Birth (jen příklad) je slyšet důsledná snaha o jasnost slok nebo refrénů (tyto pojmy vyskytující se spíše v mainstreamu brát s rezervou), na samém začátku písní dominují základní stavební chytlavé nápady, převažují čtyřčtvrtinová tempa. Další pozitivum. Mimochodem, jako u Origin chybí kytarová sóla – holt není čas.

4) Co také u Disavowed oceňuji, je absence pro death klišovitých témat krve, střev, sériových vrahů, upadlých klitorisů, uříznutých penisů, koprofilů a dalšího zástupu deviantů. Co se mě týče, stačí mi, že je potkávám denně na ulici. Namísto toho texty o lidské povaze, filozofii, evoluci, psychologii.

Podtrženo sečteno, když navíc vychází z rovnice, že živá prezentace = deska x 2, není třeba už nic dodávat. Ano, musíme brát v potaz úzký subžánr; není to nic nového, přesto je Stagnated Existence deskou nabitou energií, nápaditou, plnou skvělých momentů. I přes nekompromisní hudební složku číší ze sympatického kvintetu pozitivní nadhled, jsou samý úsměv a pohoda (viz věčně vysmátý basák Nils). No jo, jsou přece z Holandska.

PS: Jediná výtka po mých květnatých adoracích putuje ke zvuku, na kterém se podílel zpěvák Robbe. Ale jde to překousnout.