Minulý rok jste se mohli setkat na MJC s recenzí druhého sólového počinu kytaristy Rhapsody, Luca Turilliho. Proč začínám zrovna tímhle? Nabízí se velmi jednoduchá odpověď. Právě v kapele Dionysus se nachází dvorní zpěvák Luca Turilli – Olaf Hayer. Jak jsem se v oné recenzi zmínil, nejsem kdovíjaký fanatik nebo fanoušek speed metalu apod. žánrů, ale občas člověk prostě udělá výjimku a objeví u sebe nějakou tu menší slabost.
Takže, abychom se dostali k jádru věci, Dionysus pochází z Německa a deska Anima Mundi je jejich druhá v pořadí. Hned na úvod mě zaujal takřka perfektní zvuk, nemám k němu žádné výhrady. O textech se nemá cenu bavit, protože v nich najdete různé teplo/témata, které jistojistě všichni znáte. Takže, tady se nic převratného neděje. Rozjezd obstarává „rychlovka“ Divine se zajímavou harmonií v refrénu a následuje, podle mého, nejlepší kus této placky - Bringer of War. Ještě bych se zmínil o šlapavé March for Freedom (text opravdu stojí za to, hehe) a následující What s pěknou mezihrou. Tahle fošna vás asi těžko něčím překvapí, objevuje se tu vše, co už známe od jiných, podobně orientovaných spolků. Instrumentálně se nedá nikomu nic vytknout, zpěv je na vysoké úrovni a kapela šlape na 100%. Jen mi něco chybí… Velmi se mi líbí již zmíněná Bringer of War (kdo má rád období Black Sabbath s Tony Martinem u mikrofonu, bude v sedmém nebi!!!) a uvítal bych víc takových pokusů. Pokusů, které by nějak oživily celé CD. Rozhodně to není špatná deska, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že tady jde o něco jiného… Ono nestačí jen vymyslet chytlavou melodii a většině skladeb přiřadit jeden a tentýž rytmus. O tom, že to jde i jinak, se můžete přesvědčit například na sólových deskách Luca Turilliho (kde, troufám si tvrdit, má Olaf Hayer a mnoho více prostoru a poslouchat jeho hlas je mnohem větší zážitek). Proto beru tuhle desku jen jako výplň na čekání třetí sólové desky již zmíněného (nejen) kytarového megalomana. Tam si naše ucho určitě více pošmákne.

10 / 48:03