Autor: 80 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
In Sorte Diaboli

DIMMU BORGIR - In Sorte Diaboli

Po dlouhých čtyřech letech si to na světla veřejnosti opět sebevědomě přikračují norští blackstars Dimmu Borgir, aby lačnícímu světu předhodili svojí zbrusu novou porci moderně uklohněné temnoty a mohli tak na obálkách veškerých (hlavně deutschlandských) metalových magazínů zase vystavovat svoje záhrobní kosmetikou opečovávané ksichty. Nejčerstvější zhmotnění jejich religiofobních myšlenek obdrželo majestátní název In Sorte Diaboli a jedná se o první koncepční album v kariéře skupiny, jinak ovšem již sedmé čistě řadové. Tvůrce textové náplně, kytarista Silenoz postavil koncept na fiktivním příběhu ze středověké Evropy, jehož ústřední postavou je kněžský pomocník, který si náhle uvědomí, že s pánbíčkářema je vlastně příšerná nuda a větší prdel si užije při obcování se Satanem... a tak si začne pohrávat s temnými silami...
Ačkoliv se to může zdát po prvním poslechu naprosto triviální, musím přiznat, že co nejadekvátnější vystihnutí toho nejdůležitějšího, čili samotné hudební

review_795_px2

stránky alba, mi dalo docela zabrat. Černá šlechta ze země fjordů to totiž vyřešila docela šalamounsky. Zároveň stojí na místě, zároveň se vracejí do minulosti a zároveň se malinko hýbou dopředu. Všechny tři činnosti pojali takovým způsobem, že se mi to prostě líbí. Stagnují v tom smyslu, že od dob šest let staré přelomové desky Puritanical Euphoric Misanthropia si v podstatě jen udržují svojí téměř do dokonalosti dotaženou formu a nové prvky obměňují spíš jen v rámci detailů. Z hlubší minulosti slyšitelně čerpají, ať už způsob práce s atmosférou, tak i jednotlivé kompoziční postupy a kromě posledních dvou řadových alb se tak jako hustá mlha nad novinkou vznáší i přízrak Spiritual Black Dimensions a v modernějších podobách dokonce i vlivy z ještě starších zářezů diskografie (například některé aranže kláves), což v důsledku dodává na poměrně velké pestrosti jejich současného projevu. Při pozornějším poslechu lze odhalit i tu určitou míru progrese, spočívající například i v rozšířenějším využití postupů z moderních metalových stylů než na předchozích deskách - jak už jsem totiž zmínil, Dimmu hrají opravdu velice moderní formu temné hudby, která tvoří jakousi fúzi jejich starší podoby atmosféricko-symfonického blacku, zlověstné filmové hudby, mohutného soundu, technické vypiplanosti a právě těch modernějších postupů ze současné skandinávské metalové scény, čili občas různé thrashové zasekávačky, šlapavé groovy rytmy (ty na novince obzvlášť!), sem tam melodická vyhrávka atd.
Popravdě, na první poslech mě In Sorte Diaboli nijak extra nechytlo... posluchač si nejprve všimne faktu, že se norská šestice nikam až tak výrazněji neposouvá a docela už by bylo možná i na čase, aby se tak začlo dít. Rovněž bych ocenil o něco průraznější zvuk kytar, je to sice takový ten fredmanovský standard, silný a mohutný zvuk, ale ve srovnání s uzemňujícím soundem na Puritanical stále spíše slabší odvar. Kapela se měla nakonec asi opravdu vypravit do původně avizovaného Abyssu, než se na novince znovu vracet do Fredmanu. Rozhodně by si obě kytary zasloužily větší zvýraznění při výsledném mixu, protože pod nánosem kláves občas zbytečně zaniká jejich kvalitní proaranžování. Zvlášť když se mnohem víc podílí na celkovém zvuku oproti Death Cult Armageddon, kde se kapela jakoby až příliš spoléhala na výkon pražského orchestru.
Na novince naopak jakékoliv symfonické těleso po předchozích pokusech úplně chybí a veškerou jeho práci obstarává Mustis se svými syntezátory a aranžovacím softwarem. Nutno dodat, že naprosto znamenitě, jeho suplování filharmonie je dokonale přesvědčivé a téměř k nerozeznání od skutečného ansámblu (viz majestátní intro úvodní singlovky The Serpentine Offering), během celé stopáže ale dokazuje, že disponuje mnohem širším zvukovým rejstříkem a tak nám

review_795_px3

představí ještě různé druhy tajemných zvuků (filmovým soundtrackem dýchající krátký předěl s názvem The Fallen Arise), jedovatých aranží, temných chorálů (dokonce i takových, které mají určitou verbální náplň, poprvé tenhle fígl představil na předělaném Stormblåstu), nebo třeba barokní klavírní intermezzo uprostřed vynikající The Sacrilegious Scorn). Další, kdo mě na novince neskutečně baví, je již tradičně pan "sickthroat" Shagrath, potvrzující svým mohutným brutálním skřehotem pozici jednoho z nejlepších blackových vokalistů současnosti. Naopak Vortex se se svým čistým zpěvem znovu drží spíše zpátky, nejvýrazněji zaujal skvělým chytlavým partem v již zmiňované The Sacrilegious Scorn. No a samozřejmě spoustu pozornosti na sebe strhává také chobotnicoidní Hellhammer, jednak svojí prací s početnou sadou činelů, kombinacemi hi-hat a různých forem vycinkávání ridu a pak taky svými pověstnými ultrawarprychlostními přechody (znovu mi to nedá nezmínit jako příklad na tomto místě začátek skvělé The Sacrilegious Scorn, možná nejlepší skladby na albu).
Na první dojem se může zdát, že novinková věc z dílny severských černokněžníků nedisponuje dostatečným počtem nosných nebo výrazných motivů, skutečně to není záležitost vyloženě na úplně první poslech, ale hned na ten druhý nebo třetí už dost možná ano. Teprve potom se začnou vynořovat další a další motivy, na poprvé ukryté například pod vrstvou aranží. Ačkoliv jsem si vědom, že Dimmu Borgir stvořili opět album šité na míru trhu, na kterém si všichni (a label obzvlášť) nejspíš naplní šrajtofle k prasknutí a na pultech se po něm jen zapráší (i když mi připadá, že současným metalovým světem už hýbe asi trochu něco jiného, uvidíme tedy, jestli tímhle Shagrath a spol. dokáží překonat úspěch předchozí řadovky) a ačkoliv jsem si rovněž vědom faktu, že po čtyřech letech (čili dvakrát delší době, než která jim kdysi stačila na vyprodukování řadového nosiče) jsou očekávání veřejnosti možná až příliš vysoká na to, aby je v současnosti dokázali uspokojivě naplnit, nezbývá mi nic jiného než konstatovat, že nám prezentují umně poskládanou a velmi kvalitní desku, která na rozdíl od předchozích tří řadovek (a že už je to pěkná řádka let) netrpí nijak výraznými kvalitativními propady mezi jednotlivými skladbami a je tak dostatečně "entertaining".
P.S: V oběhu bude kromě běžných verzí alba tradičně i milion různých jewelcasů a digipacků, které mimo DVD (s videoklipem k úvodní skladbě, dokumentem ze studia atd.) budou obsahovat i takové absurdity, jako například zrcátko pro čtení zrcadlově natištěných textů v bookletu. Lidem z Nuclear Blastu už asi definitivně hráblo. Normálního nefetišistického fanouška tak zřejmě bude zajímat jen přítomnost limitovaných bonusů The Ancestral Fever, respektive The Heretic Hammer (představeného na loňském Brutal Assaultu).

review_795_px4

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Dimmu Borgir, Shagrath, symphonic black metal

aktuálně

diskuze