Autor: 75 Uživatelé: 80 Tvé hodnocení: hodnoť
Procession

DESIDERII MARGINIS - Procession

Na Procession působí na první poslech zvláštní magie. Nejdřív voláte po tom, co od autora znáte, a když vám to konečně v druhé části nabídne, už to skoro ani nechcete.

Desiderii Marginis - Johan LevinDark ambient není zrovna žánr, který by kdy stál ve středu pozornosti sebevíc alternativnějšího posluchačstva. Ačkoliv prostupuje spoustou nejen (black)metalových nahrávek, zdá se být pro většinu jeho raison d'etre (ha ha, to se mi povedlo) právě jenom tam - v podobě krátkých otvíráků, zavíráků, přelomováků a vyprošťováků, a to hlavně pro podbarvení atmosféry či udržení napětí. Jasně, funguje to tam (většinou) skvěle, ale dá se na tom postavit celý projekt, celé album? A bude to posluchače bavit? Navíckrát? Osvícení čtenáři Marastu nebo lidé, co aspoň někdy slyšeli Lustmord nebo Atrium Carceri vědí, že ano. Pokud se do té ponuré a zneklidňující atmosféry přidá (není to ovšem vždy nutné a některým i tohle stačí!) trochu toho industriálního či instrumentálního koření, dá se již mluvit o samostatném a plnohodnotném žánru, který funguje sám o sobě.

Švédský projekt Desiderii Marginis pána se jménem Johan Levin budiž toho rovněž důkazem. Je to rozhodně jeden z předních zástupců této hlavní ambientní větve a stalo se tak především díky desce z roku 2005 That Which is Tragic and Timeless a té následující Seven Sorrows z roku 2007. Na obou se Levinovi podařila pozoruhodná věc - přimíchat do klasického základu netradiční prvky v podobě akustické kytary, mluveného slova a skladbu vedoucích melodií. Přidejte cit pro správné načasování smyček a vymazlené zvuky okolo a hle, funguje to výborně. Přes to všechno jeho tvorba nepřekročila hranice jiného žánru, spíše vytvořila svůj vlastní malý a specifický podžánr, a to by mělo být - dle mého - cílem každého hudebníka. (Btw. to mluvené slovo na Seven Sorrows je pozitivistická pre-new age „filozofie“ z díla As a Man Thinketh Jamese Allena. Pozoruhodný protiklad k značně depresivní a bezvýchodné atmosféře předchozího alba.)

Jak si vede letošní deska? No, rozhodně mě překvapilo, že tyto osvěžující doplňky jsou rázem ty tam. Začíná se žánrově naprosto klasicky, temný spodek, roztáhlé středové plochy, sem tam nějaký úder, žádné poznávací znamení. Úvodní skladba, říkám si (mimochodem dobře zvolená, volá jakoby po vaší pozornosti), uvidíme, co bude dál. U druhé skladby už si nejsem jistý, jestli náhodou neposlouchám (Šéfovy hlavně naživo oblíbené) The Mount Fuji Doomjazz Corporation, ale zní to překvapivě dobře, uvolněně, není to takové psycho jako Mount Fuji. S první vteřinou třetího songu jsem rázem jako doma. Tohle je přesně Desiderii Marginis - klasický zvuk, údery, skoro jako kdyby znovu smíchal ty staré věci, jen už tam nedával ty vedoucí melodie nebo kytaru. Stačí mi to? Hm, asi bude muset. Čtvrtý kousek, sakra, zase Mount Fuji, ale vespod už zůstávají ty jeho typické doplňky. Pětka a šestka znějí také fajn, založené na „haunting“ smyčce, ale jsou si dost podobné a navíc mi to přijde „již (od něj) slyšeno“. Vadí mi to? Zatím ani tak ne. Sedmý zásun, objevuje se lehký náznak té mnou zmiňované vedoucí melodie, ale je to opět taková verze na Constant Like The Northern Star ze Seven Sorrows. Nicméně mi to nezní jako úplné vykrádání sama sebe, jenže jistá pachuť tu přece jen zůstává. Závěrečná a titulní Procession poté z toho tápání přichází jako naprosté vykoupení. Zní dost odlišně, má smutnou melodii a úplně za autora říká: „Jsem tu a pořád mám na to dělat originální a zajímavou hudbu.“ A já za sebe v duchu odpovídám: „Nemohla takhle netradičně znít celá deska?“ Později pochopím, že nemohla, prostě by to pak nefungovalo.

Nejdřív jsem byl trochu zklamaný a chtěl se smutně vrátit k starší tvorbě… ale pak jsem dal víc poslechů a… ono to je fakt přeci jen dobré. Možná se Procession časem zařadí hned vedle dvou zmiňovaných stěžejních alb, přestože jí zčásti chybí to, co jsem na nich měl rád, a v jistých momentech jí trochu dochází dech. Funguje na ní (pro fanouška) zvláštní magie… nejdřív voláte po tom, co od autora znáte, a když vám to konečně v druhé části nabídne, už to skoro ani nechcete. Nakonec ji ovšem spokojeně přijmete takovou, jaká přišla na svět. Další vtip tkví v tom, že vyžaduje soustředěný poslech, pak vám teprve ukáže všechny svoje (byť nedokonalé) krásy. Je to tedy vlastně skutečný dark ambient - hudba spíše na pozadí?

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

dark ambient, Desiderii Marginis

aktuálně

diskuze