Autor: 92 Uživatelé: 93 Tvé hodnocení: hodnoť
The Sanguinary Impetus

DEFEATED SANITY - The Sanguinary Impetus

Kanálně virtuózní brutalita. Ultimátní po všech stránkách a směrech.

Defeated Sanity

Úvod recenzí obvykle věnuju historii kapely, personálnímu obsazení a přibližuju její předchozí počiny. U Defeated Sanity mi to přijde jako mlácení prázdné slámy – tahle grupa už dobrých deset let patří k lídrům BDM a svou vehemencí a invencí jeho úzké hranice stále rozšiřuje. Už u poslechu Chapters of Repugnance jsem měl v době jeho vydání dojem, že pokud jde o intenzitu, techniku, nasazení nebo brutalitu (kritéria, kolem kterých se většinou dobrý smrt kov točí), dál už to prostě nejde. Jenže pak přišlo Passages into Deformity a dosavadní hranice možného se zase posunuly. Novinka The Sanguinary Impetus není výjimkou.

Dovolím si malou osobní odbočku. Přiznám se, že jsem dřív se „saniťákama“ měl trochu problém v tom, že až příliš zosobňovali pravidla žánru. Ba co víc, jsou už za čárou, kde přijmout pravidla hry znamená odstřihnout se od reality. Hromady mrtvol, vokalistovo zvracení, odlidštěná technická riffařina – tohle všechno sice známe z hromady dalších BDM desek, ale Němci se vymykají svou precizností, intenzitou a sugestivitou. Tam, kde po klepačce ostatní kapely zvolní, oni ještě přitvrdí nebo přidají lichodobý breakdown, technický předěl nebo přihodí disonantní nápad s blastbeatem a navrch frknou těžkotonážní slam. Většinou to všechno stihnou do 40 sekund a poté v extrémech pokračují dál.

Logicky se tohle všechno musí umět ukočírovat. Nejenom to zahrát, ale zkomponovat to tak, aby se skladby nestaly přehlídkou rychloprsté kytarové ekvilibristiky (srovnejte třeba Necrophagist s Virulent Depravity a snad pochopíte, kam mířím). A tady jako titán ční Lille Gruber. Bubeník a teď i kytarista. Ano, čtete správně, Gruber na The Sanguinary Impetus nahrál i kytary. Navíc úplně stejným způsobem, jako hraje na bicí – famózně. Letošní placka je tak především „jeho“ deska, jeho vize BDM v roce 2020. A tak se dalo čekat, že se půjde ještě do techničtějších sfér než dosud. Proč? Kytarista Christian Kühn, který z kapely odešel po dlouhých 15 letech, byl spíše milovníkem rovnějších a groovy pasáží - z čehož se vyznal i v komentáři v doprovodném DVD k Passages into Deformity. Když si tento kapelní majstrštyk poslechnete po novince, budete až překvapeni, jak oldschoolově a tradičně zní. Pro The Sanguinary Impetus byla v tomhle odrazovým můstkem Dharmata - odvážný stylový úkrok stranou a pocta Floridě první půle 90. let. Její virtuozitu nyní skloubili s ultimátní kanálovou brutalitou a řádně zasviněným soundem kytar, tak jak je u nich zvykem. Colin Marston se coby producent alba tolik nepodepsal na radikálnější změně zvuku, což – hádám - lze připisovat tomu, že Lille si v tomhle ohledu do toho nenechal příliš kecat. Když jsme u těch kytaristů, hostovačku si střihl nejen samotný Marston, ale vedle něj i Dan Thornton (Abhorrent Decimation) a Justin Sakogawa (Splattered, Warscythe); ten aktuálně je i live členem DS. Zbytek obstaral dlouholetý basák Jacob Schmidt a nový vokillista Josh Welshman.

Novinka tentokrát neobsahuje žádné intro, ale jedno nepsané pravidlo skupiny zůstalo zachováno – první skladba je přímočařejší (snad až hitovka, což zní v kontextu Defeated Sanity fakt divně) a otvírák Phytodigestion není výjimkou. Úvod obstarává sám mistr Gruber a ukazuje, jakým invenčním bijcem je i v tak rigidním žánru. Začátek desky je vlastně výuka klepaček v praxi – zrychlující se bumčvacht – na nějž se nabalují další nástroje a pak nastupuje Welshman. Ha! Už tady je slyšet změna přístupu. Mezi klasickými brutálními slamy se objevují namotávané disharmonické stupnice, bublající až fusion basa (zřejmý vliv Dharmaty), někdy to až připomene Marstonovy Behold… The Arctopus. Ale Defeated Sanity nezapomínají na tlak. Ten je určující pro všechny jejich nahrávky a novinka v tomhle nevybočuje z řady. Jenže tentokrát se do rychlopalebných oldschoolových výplachů dere velká technická bláznivost. Potěšeny by tak paradoxně mohly být úplně rozdílné tábory fanoušků; ti, co mají rádi staré syrové Cannibal Corpse, ale i milovníci starých Atheist. Třeba když se Insecta Incendium z kulometného úvodu náhle zlomí do psychedelického jazzy fusionu s podkresem jak ze Spheres. Co to je? A takových podivností nabízí deska desítky, možná i víc. Je to puntičkářsky a do detailu promyšlené album, které miliardu nápadů vtěsnává do husté exploze zuřivosti (na desce najdete hned několik slamů roku). Určitě to nebude pro každého a možná ti, kteří si cení ucelenosti skladeb na Passages, budou roztříštěností novinky dezorientováni. Svým způsobem to připomíná dvě epochální desky Cryptopsy (Whisper Supremacy…And Then You’ll Beg), kteří na nich také předváděli technické, byť neortodoxní pojetí extrému. Defeated Sanity to však dělají po svém, nezapomínají na své kořeny (a kořeny death metalu vůbec) a přitom jdou stále kupředu. Těžko si představit, co předvedou na další desce.

Recenze dalších autorů

  • Rated 10 out of 10.

Myslel jsem si, že překročit určitý hranice extrému už nelze. A myslel jsem, že Defeated jsou na samotné hranici tohoto extrému. Myslel jsem si.

The Sanguinary Impetus je dílo, které by se bez jakýchkoli diskuzí mělo postavit v bok Pierced from Within a třeba Of What's to Come či  Portals to Canaan od stejné kapely. Nejextrémnější BDM, nejslamovější slam, nejtechničtější tech a skladby, kde ani jeden z těchto prvků netvoří výplň a rozhodně nikdy nestojí sám jak kůl v plotě. Všechny prvky jsou díky dorozumívacím schopnostem kytar a bicích provázány a budují neuvěřitelné monolity, neuvěřitelné konstrukty a přitom furt nepostrádají chorobně děsivou atmosféru. A při tom všem je The Sanguinary Impetus deskou, na kterou se při poslechu můžete soustředit do posledního atomu a zároveň deskou, kterou se i s její promyšleností můžete nechat bez věnované soustředěnosti táhnout, neb i tento způsob poslechu nese své ovoce a je intenzivní, zábavný a dynamicky s vámi pracuje.

The Sanguinary Impetus je bez debat strop a Gruber předčil veškerá očekávání a možné představy. Lille je génius.


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

mIZZY: Úplně chápu a z velké části sdílím tvoje dojmy. Běsnění a brutalita tam jsou, ale jsou hrozně naředěný takovým nějakým divným funky DM přístupem, který na mě taky moc nefunguje. Vzít z toho ty zuřivý pasáže a postavit celou desku v jejich duchu, bylo by to naprosto skvělý. Ale to by zase plno jiných lidí nadávalo, že "to nemá dynamiku" a "zní to pořád stejně"...nikdy se nezavděčíš všem.

Hej tyjo, já tomu albu, vzhledem k tomu jak ho chválíte, dal naschval ještě několik poslechů a furt nevím.
Jsem normální, když mi to přijde málo brutální, tvrdé a agresivní?
Ono to je sice vyhrocené, splašené a pošahané mega, prostě v pořádku. Ale nemůžu si pomoct, prostě to na mě nefunguje.
Mít to jinej zvuk a vokál, asi by to výsledku pomohlo. Fakt škoda, že když už by to mohl být tlak a námrd jak sviňa, tak to tyhle kapely nedotáhnou do maxima, ale nechají to s umělým zvukem a ukvičeným vokálem, což zní celkem úsměvně.
Ale je mi jasné, že podobně vnímá hodně lidí i uřvanej a blbě nazvučenej black metal, takže jako bych nic nepsal :D

   onDRajs: To si ještě povíme :) myslím, že takhle našlapaná BDM deska tak pět let nevyjde...  
pokud ovšem defeated (opět) nepřekonají sami sebe :)

já to považuju za nejlepší BDM desku mnoha let. slabina je dvojí - jednak ten žánr je v podstatě mrtvej (a DS ho zabili, krom nich mě nebaví nic.) a jednak mě strašně sere vokál. bejt to bez vokálu, jasná stovka.

To si ještě povíme :) myslím, že takhle našlapaná BDM deska tak pět let nevyjde...

Za mě tam prostě chybí ten kytarista Kühn, který z nich měl největší smysl pro death metal. Gruber na mě působí jako skvělý jazzový muzikant, který se snaží dělat death metal tak, že s využitím nějaké hudební teorie usoudí, z jakých postupů se death metal skládá, a podle toho jede. Ale sám tu muziku tak necítí, nemá to v krvi. Takže je to to taková střelba naslepo, občas se trefí (Insecta Incendium), občas spíš ne. Zuřivost a zlověstný tlak, což jsou věci, který od DM desky chci, tam chvíli jsou, chvíli zase vůbec. Takže nadprůměr určitě jo, ale do nějakýho milníku v žánru to má sakra daleko.

Bizz: Hej, to škvrně vraždí! Co z ní bude? Co z ní už je...!

v podstate to zni, jako kdyby Dharmata, kterou jsme bral jen jako poctu zanru, spadla do Disposal of the Dead

   yarrdesh:   
amen!

aktuálně

diskuze