Autor: 85 Uživatelé: 74 Tvé hodnocení: hodnoť
Polarity

DECREPIT BIRTH - Polarity

Když Decrepit Birth pět let po svém debutním arcidíle, kdy s ním ve škatulce ‘us bdm‘ posunuli snad veškeré hranice, přišli s následníkem Diminishing Between Worlds, asi většinu myspacově nepřipravených fanoušků silně zaskočili. Tam, kde DB platili za vyrážeče klínů klíny a již v nemyslitelných slamovacích rychlostech dokázali v kadenci pálení riffů/slamů za riffem/slamem ještě přitlačit, tam Dimishing… nabrala naprosto odlišných kontur. Trio okolo kapelníka a sekerníka Matta Sotela přestoupilo z brutaldeathového rychlíku, kde jste z kabiny strojvůdce klapání kol o koleje na vykloktaných pražcích nestihli ani počítat, do navoněného orient expresu, kde se z jídelního vozu ozýval upidlikaný melodický heavy death metal, který by se téměř dal definovat Filipismovými slovy z úvodu Cosmogenesis. („Mezi světy americkou raketou, aneb jak by hrál Chuck Schuldiner v roce 2010…“) Zkrátka, brutalisté, co na debut dodnes přísahají, vytrhávali z deníčků jakoukoli stránku, kde bylo uvedeno jen jméno kapely.

Ale DB ani tentokrát nezůstávají na místě. Opustili stylové Unique Leader a přebíhají ke kolosu Nuclear Blast, čili přestupka z bdm na ‘(teplo) tech death‘ se jim evidentně vyplatila. Co se týče materiálu, ten snad tentokrát nevznikal jen v hlavě páně Sotela, ale za pomoci i dalších hráčů. Jiné (horší?) to už bude s ním samotným, protože kapela na první poslech až bez úkroku pokračuje v ještě nezaprášených stopách Diminishing…. A protože muzika nevznikala po dobu dalších pěti let, ale jen s obročnou pauzou, že by proběhlo i nějaké to vysypávání šuplíků? Po opravdu detailním rozposlouchání nahrávky si to však nemyslím.

První, co vás zarazí, je úvod alba. Jakýsi pokus o klasiku (?) a ta strašná délka. Neříkám, že kapela skladbu neutáhne, ale až po několika posleších song nabývá smyslu, ačkoli ani tolik tónových hrátek neobsahuje. A i když se pidlikání na celém Polarity samozřejmě nevyhnete, kapela se po DBW, kde pravděpodobně ještě kočírovala emoce a nové honění not, naštěstí trošku umírnila a zaměřila se více na tón muziky. Prakticky o žádné skladbě se nedá říci, že byste se v ní přestali orientovat a že by vás kytaristé bezmyšlenkově zasypávali nově příchozími melodiemi, preludii, sólováním… Výjezdy po hmatnících sice občas neberou konce, to je zřejmé, ale nemám pocit, že by album tolik zavánělo sebeukájením (toto berte s rezervou). Dokonce po čase ve skladbách začínám objevovat i silnější a výrazné riffování (týká se hlavně kratších skladeb), které umí skladbu vytáhnout nad to, že vám bez povšimnutí ve třech kubících not profrčí hlavou. Nacházím i pěkné, lehce tesklivé kytarové nápěvy; v kontextu by se dalo pro přirovnání říci, že DB tentokrát neposlouchali tolik Individual Thought Patterns a Necrophagist, ale více Symbolic a klasičtější metal. Album tedy přiválo spíše progresivního větru a nových pohledů (třeba vpravením jinak rozkládaných akordů) více než samotného technického podání. Syndrom někdy až zbytečně rozehraných (= přepidlikaných) melodií na jinak chytlavých riffech tu však stále je. Můžete také absolutně zapomenout i na jen občasnou slamovací pasáž (slamové jezero fakt vyschlo), kterou Dimishing… ještě nabídla. Jedinou památkou po bdm, která přetrvala, je trochu tupý, suchý a nijak variabilní vokál poustevníka Billa Robinsona (asi kámoš Chrise Barnese). Produkce je silnější, vybuzenější (trošku chyba) a více tlačí.

I přesto, že se DB přece jen v žánru, ke kterému konvertovali, začali více orientovat a dokáží místy i pěkně zacílit a vytáhnout z šuplíku i nosný (zůstal-li by ve skladbě déle) riff, jenž se neodehrává pouze v několika vteřinách a na hmatníku od půlky výš, zatvrzelce přemrštěné melodiky album určitě nepřesvědčí, neřku-li zhnusí. Těm, co mu dají šanci, zjistí, že na Polarity se DB nad skladbami zamýšleli efektivněji a účelněji, i když pan dirigent Sotelo místy ztrácí otěže a zdravou soudnost pro tvorbu hudby určenou pro poslech. I přesto ale budu tvrdit, že DB, pominu-li vliv Death (ale slabší než na DBW), hrají poměrně svojskou muziku, kterou od dnešních pidlikačerů, jichž je plný dvorek, poznáte hned z první; daný žánr poslouchám 15 let a vážně se už z každýho přetechnizovanýho pidli (teplo) tech deathu neposeru. Decrepit Birth nadále zůstávají propracovanou, namakanou, technicky k zahrání i kompozičně složitou muzikou, jejíž kouzlo vyleze až posléze – býval jsem chtěl album odsoudit! Technofilové a fanoušci Obscura, Son Of Aurelius, Arkaik, Element, Severed Saviour, Odious Mortem a podobných, ale klidně i Canvas Solaris z minulého týdne, bystřete. Polarity je nakonec vážně dobrá deska, jen svou melodikou sem tam nad něčí hranicí rozumného vkusu. Ouška někdy olizuje až příliš…

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Decrepit Birth, technical death metal, technical melodic death metal

aktuálně

diskuze