Příznivci kapely Necrophagist jistě dávno nemohou nevědět o spolku Deadborn, vydávajícím právě letos na podzim svůj debut. A právě tyto dvě kapely mají společného daleko víc, než jen styl a žánr: bubeník Slavek Foltyn působil u Necrophagist v letech 2000 a 2001, stejně jako vokalista Mario Petrovič. Že se patrně nejedná o Němce jak poleno je vidět již ze jmen, ale pánové v Německu žijí a působí. Na festivalu Brutal Assault 2006 ve Svojšicích u Přelouče se představili české veřejnosti a lidem se líbili, přestože jsem slyšel od jejich manažera, že sami nebyli příliš spokojeni se svým výkonem. Deadborn se od starých Nekrofágů liší lehce modernějšími postupy a také se zdá, že přitvrdili. Již v srpnu 2004 jim vyšlo čtyřsongové EP s názvem Decades of Decapitation, které jsem nabyl celkem zajímavým způsobem: v hospodě jsem se zakecal se dvěma Němci, kteří ho se mnou vyměnili za trochu speciálního tabáčku (kdo viděl Pigstyvloni v Josefově, ví :-)). Nakonec vyšlo najevo, že to byl kytarista a manažer Deadborn a do EP jsem se v následujících dnech zažral neuvěřitelným způsobem. Byl to moderní death s aranžemi zpracovanými do nejmenších detailů a ty čtyři songy jsem dlouhou dobu sjížděl pořád dokola a nemohl se dočkat prvního plnohodnotného CD.

Dočkali jsme se a musím bohužel konstatovat zklamání. Ta brutální složka s perfektním drivem ze čtyřsongového EP je v tahu, všechno ve starých kolejích a deska začne hodně rychle nudit. Oproti výše zmíněné původní kapele se nezměnilo absolutně nic, zvuk, riffy, skladby písní, nápady, postupy, ani celkový feeling. Na konci díky bohu alespoň zazní první skladba z dema, Condemned to Perdition.

Bylo by možná dost nefér se nesnažit probádat materiál hlouběji, proto ho podrobíme bližšímu rozboru. Někdy se přece stává, že dílo posluchače zaujme až po několika posleších, že má nějaké skryté přednosti, nesnadno objevitelné. Pro úspěšný poslech je však přece jen nutné obrnit se trpělivostí a snažit se nevnímat ten drtivý stereotyp. První dvě skladby mají drive, zní opravdu slibně a čekáte, že ten kýžený náklep co nevidět přijde…chyba lávky. Skladba písní je stále stejná, kytarová sóla, ač k žánru patří, totálně odrovnávají jakékoliv úsilí o nalezení nějakých pozitiv. Bicí si jedou svůj holý standard, kytarové riffy jsou stále to samé hopsání, vokální linka rovněž za celou stopáž nepřekvapí.

Nebudu říkat, že je to špatná deska. Všechno je zahrané parádně, dokonale technicky přesně, živě a profesionálně. Nicméně, poslouchat 31 minut takovéto hudby by nadchlo tak možná v první polovině devadesátých let. Takže stručně řečeno - pozdě klucí. Naděje v inovativní postupy a moderní deathmetalové dílo jsou tytam, bohužel. Uvidíme, co Deadborn předvedou naživo, poctí-li nás ještě svojí návštěvou. Minule to totiž stálo za to. Rozhodně bych řekl, že za víc, než tahle placka.

Au, bizz zas komentuje… :-) Ani ne snad, že by bylo třeba k lesíKovu bloku co dodávat, ale výsledné hodnocení mne nemůže nechat chladným, stejně jako v případě třeba CrusTových Mnemic.

Částečně souhlasím s tím, že „Skladba písní je stále stejná, kytarová sóla, ač k žánru patří, totálně odrovnávají jakékoliv úsilí o nalezení nějakých pozitiv. Bicí si jedou svůj holý standard, kytarové riffy jsou stále to samé hopsání, vokální linka rovněž za celou stopáž nepřekvapí,“ dejme tomu. Ano, je zde cítit šablonovitost v riffech i skládaní motivů, některá sóla jsou tam opravdu hlavně pro ta sóla a oproti debut EP by se dalo hovořit o zoldchoolnatění… maličkém návratu zpět. Co se ale povedlo, vstříknout albu jistou dávku hitovosti a příjemné poslouchatelnosti a otevřít se tak širší deathmetalové obci; dalo by se to takto vnímat i u posledních Ion Dissonance? Pak je zde možná fakt, že Deadborn tlačil termín u Massacre a desku dospíchli trochu předčasně, což by byla škoda a nevěřím tomu. Mě osobně ale album díky jeho energičnosti a souvislému běhu bavit nepřestalo, má fantastický, naprosto vyvážený a vycizelovaný zvuk a těch několik vad na kráse opominu, ač je pravda, že ze svého aktuálního postavení Decades of Decapitation koukají tak trochu na záda.