Aktivní Dead Soul Tribe jsou tu již se třetím albem ve své krátké historii a než se do něj pustím, mohl bych ji možná krátce načrtnout, neboť ne každému je možná zřejmé, z jakých že to kořenů vyrostli. Předně bych měl jmenovat kongeniální, a jak to tak bývá, ve své době nedoceněné Psychotic Waltz, kteří balancovali na hraně progresu a psychedelie. Přesto ovlivnili spoustu svých souputníků i následovníků a troufám si spekulovat o tom, že významný vliv měli i na dnes velmi uctívané Nory Spiral Architect (vede mě k tomu zejména skladba Spiral Tower z patrně nejlepšího alba Psychotic Waltz A Social Grace (1990). Po zániku Psychotic Waltz se nějakou dobu nic nedělo, až se výjimečně nadaný zpěvák Devon Graves (alias Buddy Lackey) rozhodl vystoupit z nečinnosti a shromáždil okolo sebe novou partu instrumentálně velmi nadaných chlapíků (Volker Wiltschko - kytara, Roland Ivenz - basa a Adel Moustafa - bicí) a po debutu Dead Soul Tribe (2002) vydal A Murder of Crows (2003, na desce již hraje i rytmický kytarista Roland "Rollz" Kerschbaumer). No a letos je tady trojka The January Tree.
Hudebně si Dead Soul Tribe již od první desky ponechávají pouze základní kostru Psychotic Waltz a svůj výraz posunují do vod vyklidněných a hrají více na emoce. S novou deskou vyplouvají na povrch i některé další vlivy, nejmarkantnější je to právě na náladách, které častokrát připomenou kultovní Tool (dokonce i po stránce skladatelských postupů). U Devona však ještě přetrvává láska k Black Sabbath a Jethro Tull, zejména v implementaci riffů prvně jmenované kapely a flétny Iana Andersona z kapely druhé (což ostatně byly i charakteristiky typické pro Psychotic Waltz). The January Tree je ze všech dosavadních alb celkově nejvyrovnanější, sice převládá poklidnější, jakoby utahaná atmosféra, ale to je pouze první dojem, na který nesmíte dát. Trpělivým poslechem, který je ostatně nutný u všech alb, a to jak Dead Soul Tribe, tak i Psychotic Waltz, se lze propracovat k jádru, které dokáže pohladit u srdce, zklidnit rozbouřenou mysl, ale dokáže stejně dobře roztrhat, rozmělnit, proměnit v uzlíček nervů bez vlastní vůle žít. Velkou devizou Dead Soul Tribe je schopnost napsat baladu (a teď myslím skutečně baladu v pravém literárním slova smyslu, ne nějakou slabomyslnou báchorku á la téměř všechny drsno heavy kapely), která je podepřena jednak vynikajícím zpěvem, jednak i samotnou hudbou, která, jaké klišé, dokáže z minima vytěžit maximum. Tak to prostě je a Dead Soul Tribe v tomto nemají konkurenci. Už od prvních tónů, pokud jste správně naladěni, a slovo „správně“ bych chtěl obzvláště zdůraznit, jelikož plné pochopení tvorby není, a ani nemůže být, otázkou „sednout si poslechnout“, ale naopak musíte mít potřebu se hudbě oddat, tedy jakmile se rozezní první skladba Spiders and Flies, přestane existovat svět okolo vás a budete přeneseni tam, kde emoce dokáží být účinnější než hrubá síla, kde slovo dokáže zranit ostřeji a hlouběji než dýka, kde nic není dvakrát stejné a přesto vše je sladěno v dokonalé harmonii chaosu.
Sbírka deseti skladeb je momentálně tím nejlepším, co Devon vytvořil. Oproti předchozím deskám, které si z větší části nahrával sám, pouze občas nechal přiložit ruku k dílu některého z výše zmíněných muzikantů, se tentokrát v ještě větší míře stal sám sobě diktátorem a téměř celý rok sám tvořil koncept alba, které mělo název dříve, než byla napsána první nota či první text. Strom bez listí může znamenat samotu, opuštění, bezmoc, prázdnotu, ale zároveň i naději, že opět přijde jaro. Stejné je to i s hudbou Dead Soul Tribe - přes všechy smutné, tesklivé melodie víte, že jejich poslechem jste vnitřně stále silnější a rostete, jak skladby gradují.
Jistě by se o The January Tree dalo psát ještě dlouho, stejně jako se dá poslouchat hodiny a stále nalézat něco nového. Raději ale vše zakončím několika drobnostmi, které snad dokreslí tuto výjimečnou desku Američana, momentálně hledajícího inspiraci pobytem ve Vídni. Za tradičně vyvedeným obalem je schován Travis Smith, nadprůměrné texty stojí bez debaty za vydání v samostatné knize a doporučuji k přeložení (s hudbou je to hotová vražda), Just Like a Timepiece, lze nalézt již na Devonově sólovce z roku 1993 The Strange Mind of Buddy Lackey. A kdo by měl velký zájem vidět Dead Soul Tribe na vlastní oči, má možnost 19.11. v Plzni a 20.11. ve Zlíně jako předkapelu Rage.

Uf, a co mám jako dalšího po těchto dvou responsech spíknout? Asi, že se více kloním k TRsově vizi, ač myslím, že mr. Loo není od pravdy daleko. Ano, noví DST více drží náladovou polohu skladby - nesou se tedy více v jedné poloze a středním tempu (což úplně nejedu), kterou se ale snaží do konce její stopáže většinou rozvinout, obohatit či nasměrovat směrem následujícího kousku, jak je tomu i u již několikrát zmíněných Tool. I přesto je pro mě The January Tree moc dobrá ‘alternativně‘ rock(metal)ová deska plná velmi silných hudebních momentů a skvělého zpěvu, což by měly být i jedny z nejdůležitějších požadavků každého posluchače. Abych ale přispěl alespoň jedním svým poznatkem, nebojím se dít, že v určitých náladách a občasné stavbě skladby mi upomenou i australské vetřelce Alchemist.

Vysoce nadstandardně vyvedený kamínek do mozaiky současné alternativně metal/rockové scény. Pokud by DST aktuálním albem debutovali, tohle konstatování by snad platilo bezezbytku. Jenže, ono je to album třetí a tak je tu právě ta možnost srovnání, která, zvláště s ohledem na takovou šlupku jakou bylo A Murder of Crows, vyznívá pro nový výlisek mírně rozpačitě. Jistě je dobré, že kapela nepřešlapuje na místě a jenom netěží z osvědčené a fungující formule - noví DST jsou tak víc o držení určité náladové plochy a jejím postupném rozvíjení než o frekventovanějších změnách atmosféry, jakými udivovali na předchůdci. Přibylo i víc jasných odkazů na zdroje inspirace oproti originálnosti – kromě LooMisem již zmíněných Tool a Black Sabbath se mi tam párkrát blýskli i třeba Fates Warning. Odpověď na otázku, do jaké míry má kapela formátu DST místy trošku přehnané (těch Tool je tam fakt celkem dost) absorbování cizích vlivů zapotřebí, už tak jasná není. Stejně i k tvrzení o doposud nejsilnějším materiálu DST bych přistupoval opatrněji. Je sice možné, že opravdu až po určitém počtu poslechů se začnou odhalovat všechny devizy desky, ale A Murder of Crows mě srazilo na kolena už při poslechu prvním. Svým napětím, nervností, rafinovaností, překvapivostí, naléhavostí a já nevím čím ještě. A tyhle věci mi na dost místech The January Tree zatím chybí. Nicméně palec je pořád jednoznačně nahoře ..::.. 7.5/10