Dead Rider z Chicaga rozhodně nejsou v hlukotvorný scéně žádný nováčci. Svoje první album sice vydali teprve v roce 2009, ale v jejich sestavě se míchaj lidi s bohatou hudební minulostí – kapela je víceméně srážkou lidí z U.S. Maple a Cheer Accident. Což samozřejmě znamená, že k nahrávce přistupuješ s určitým očekáváním kvality a originality.

Chills on Glass, jak už název napovídá, není typická noiserocková nahrávka, která by před sebou všechno tlačila hrubou silou a překážky ničila větší porcí decibelů. Hrubou sílu tady zastupuje mlhavej strach a úzkost. Víš, že něco je hrozně špatně, ačkoliv nedokážeš přesně ukázat prstem na důvod proč. Vyrážíš na slepý rande a už po dvou větách víš, že s tímhle člověkem rozhodně sama přes park domů nepůjdeš. Přijde náhrada na hlídání dětí, a během minuty se radši rozhodneš předstírat nemoc, než abys nechal svoje ratolesti s tímhle člověkem samy doma.

Strašidelnost týhle nahrávky začíná už u rytmický sekce. Bicí jsou účelný a mají silnej groove, ale nezapomínaj na drobný zneklidňující akcenty a jemný údery na nečekanejch místech. Nízký klávesový frekvence groove umocňujou, tahle nahrávka se fakt houpe. Nicméně jsou to hlavně cizorodý ruchy a místy skoro až hororový atmosférický plochy, který tě držej v napětí – ani nevím, kdy mi naposled klávesy takhle ježily chloupky za krkem. Kytara nesází na nějakou mohutnou riffáž, ale spíš se tak pokrouceně proplejtá ve volnejch místech. Rukopis U.S. Maple je tu jasnej, ale spíš z těch roztřístěnějších, disharmoničtějších pasáží. No a zpěv, ve kterým zasněnost potkává celou plejádu potlačovanejch chtíčů? Občas z toho mrazí.

A pro ty, kdo čtou jen poslední odstavce: Dead Rider na novince očekávání naplňujou, jsou temný, strašidelný, je cejtit rukopis U.S. Maple, ale nejde o žádnou recyklaci. Jen to není deska pro každýho, na to je moc divná.