Tentokrát bych si dovolil začít lehkým historickým exkursem. Daughters se ještě před Daughters jmenovali As The Sun Sets. A hráli mathcore. Mathcore plnej všemožnejch disharmonií, okolo nichž se jejich cesta začala točit čím dál víc. Po přejmenování na Daughters se tenhle trend ještě zvýraznil, nejdřív jen krátký ípíčko, ale Canada Songs už byla doopravdy řádně disharmonicky obtěžkaná. No a pak rána mezi oči, Hell Songs a album, který je naprostej unikát. Nikde jinde neuslyšíš takhle perverzní šanson. Zpěvák se kroutí, plive si na čelo, strká mikrofon za poklopec, hotová dekadence. K tomu neposedný, zcela do jinýho vesmíru odstřelený kytarový pískačky. Během poslechu týhle desky máš fakt pocit, že se před tebou z reality stává vlnitej plech na ostrým sluníčku, vzduch se rozmlžuje, plech se kroutí. Těžký navázat na něco takovýho, očekávání jsou totiž zrádný.

A nebudu nic zastírat, povedlo se. Od minula se tvář Daughters zase hodně změnila, ačkoliv poznávací znaky zůstávaj na místě. Jako první si samozřejmě vzpomeneš na zcela dekadentní vokální zvěrstva, který se u Daughters objevily už na Hell Songs a evidentně si je frontman oblíbil daleko víc než obvyklý agresivní řev. Však mu taky nabízej daleko víc volnosti v jeho exhibicionistickejch choutkách. Teatrální, harmonicky i jakkoliv jinak ujetý, výborně nafrázovaný, přitom zase trošku jiný fígle než minule, takovýho zpěváka radost pohledat. Právě díky němu smrděj celý Daughters po uchýlným šansonu, zvrhlým šapitó. Ale u zpěvu jde od minula o změny spíš kosmetické, v zabarvení frázování atd. Kde teda tentokrát proběhla ta hlavní změna?

Celý album, ačkoliv zachovává typicky harmonicky zasviněnej rukopis Daughters, už naprosto rezignovalo na mathcorový kořeny. Tentokrát upaluje přímo dopředu, neskutečným tempem a hlavně prasácky chytlavě. Neuvěřitelně našláplej, bordelózní rokenrol. Přitom o nějaký hře na efekt, líbivost či snad zaprodání se nemá vůbec smysl mluvit. Stejně tak o oposlouchání. Všecko to je totiž zahalený do pohlcujícího LSD surf hávu - počínaje zcela úmyslně přebuzeným, nakřáplým zvukem a konče obrovským množstvím ruchovýho disharmonickýho bordelu naházenýho okolo. Právě díky tomu, že je chytlavost pohřbená za vší touhle špínou, neztrácí na působivosti ani po důkladným poslouchání, nemůžeš se toho nabažit. Fakt, takhle lahůdkovej, originální zvukovej háv, kdy se nabuzení nástrojů mění jak mezi tak uvnitř písniček přesně tak, jak je potřeba, kdy střídavě chytlavost kytarovejch riffů dává zapomenout na všechny ty nechutnosti kolem a všechen ten ruch a bordel utápí chytlavost... No, jasná schizofrenie. Nevzpomínám si, kdy jsem něco podobnýho naposledy slyšel. Jestli někdy vůbec.

Takže, co ti můžu doporučit. Surfuj na vlnách dekadence, drogovýho opojení a rokenrolu. Daughters ukazujou, že uměj dělat i zatraceně chytlavou, vlastně líbivou muziku. Rukopis zůstává, ale od minulý desky znova mílovej krok jinam. Škoda jen, že se šušká, že tenhle krok jinam nechal v kapele jen bubeníka a zpěváka, takže to s dalším vývojem skupiny vypadá dost bledě. .:. 9.5/10

Roku 2006 se na mě při nesmyslném čumění do monitoru zčistajasna vyvalilo něco šílenýho! Hell Songs! WTF? Seděl jsem a nechápal! Svět se v ten moment zbláznil! Deska šílenější než vytírání si věnce jednovrstvým toaleťákem! Prověrka kvalit naživo proběhla ve stejném duchu a bylo úplně jasno. Daughters je prostě potřeba brát jako jednu z nejlepších položek v „plejlistu evr“, říkal jsem si. Takovej destilát ‚nevypočitatelný kalkulačky‘ (čti Calculating Infinity) a brutálně svojskýho pankovýho odéru prostě nikdo jinej dodnes neudělal ... buď jsou všichni normálnější nebo ujetí trošku na jinej způsob.

Máme tady současnost a Dcerky konečně vylezly s novinkou. První, co člověka pleskne přes uši, je jistota, že toto je trošku jiná poloha než ta, co už pár let kolovrátkovitě točí ve všech dostupných přehrávačích. Třetí velká deka a potřetí jinak! Už to by člověk měl počítat jako plus! Po prvním poslechu je jasný, že se trošku zašpinil zvuk a přidalo se na písničkovitosti! Dovolil bych si říct, že možná týpci získali i odstup a celkově poslech už není tak bezprostřední záležitost. Jenomže toto platí pouze v rámci tvorby Daughters a všeobecně je to blbost. Ve srovnání s okolím je to pořád šílenost nejhrubšího zrna!

Písničkovost.... není to tak horký a v top ten vedení ČD se tahle deska rozhodně neobjeví :) Jenže! Prostě tam je a můžeme o tom diskutovat, hádat se, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Přes veškerá pozitiva mě občas napadne u některých skladeb mírná kolovrátkovitost a je něco jiného, když je kolovrátkovitost vytažená ad absurdum hyperventilačkou a něco jiného, když se hodněkrát opakuje delší „jakožerefrén“. Možná je nová podoba ovlivněna absencí jednoho kytaristy a jak geniálně poznamenal diskutující pan BK: „Taky mi tam chyběl ten druhej kytárista a já myslím, že výsledná podoba je jedním z logických důsledků.“ Lépe bych to nesvedl a souhlasím s tím :) Pan Math chybí a samotnej Pat (písničkář) sice rozjíždí svoje asociace do slušného extrému, ale ve dvou se to přece lépe táhne! Táhlo... na druhou stranu většina skladeb vznikala ještě v původní sestavě, ale budu dělat, že to nevidím a neberu v potaz...

Kapitola sama pro sebe je zpěv, kterej je prostě skvělej a vyznění Daughters posouvá o notnej kousek dál. Jo, tohle byla a je trefa do černýho! Jeeeeenže!!! Ok, frázování a pár pasáží, u kterých si člověk všimne, že zpěv je trošku promakanější, by se možná našlo, ale celkově ani v tomto není posun razantní.

Zjednodušeně: noví Daughters jsou pořád špička a jediná kapela, která je v roce 2010 v mých očích poráží, jsou Daughters z roku 2006. Model současný raději ani nekomentovat, protože odešel i poslední gajtrplejer Sadler do indierockový bandy Fang Island a s ním i pan basák Walker (snad ne k TX Rangerům). Doufám, že dávný koncert na Sedmě nebyl poslední a jedinou možností je vidět a že 2010 není poslední rok, kdy vydali novou deku...to by bylo totiž smutné. .:. 8.9/10

Šílená muzika tihle Daughters. Ale veskrze v pozitivním slova smyslu. Kolotoč experimentů vzniklý z mathcore, z nějž zbyly hlavně pulzní vlny. Takže experimentální post-mathcore?

Představte si sjeté Ephel Duath hrající corující chaos v houpavém stoner podání a občas rokenrolovém a 2-step tempu/rytmu (nebo jak se tomu správně říká) nejednou podpořeného přírazy na tamburínu. Oproti plně hudebním Hell Songs se Daughters na Daughters fakt od mathcorových bujarých úskoků prakticky osvobodili a plně využívají elektrifikantního vyznění třesku Shining (novinky) / Turbonegro / Queens Of The Stone Age. Několikavrstevné a disharmonické plochy kytar (a snad i programmingu - kytarové krabičky?), jedna překrývá druhou, jemné odstíny a škrkání v detailech (riffy tvořené tappovanými pohyby trsátka proti vinutí strun), kdy se občas i zdá, že nejde o předem vymyšlený celek, ale spíše o náhodné vyznění. Jenže je zde v každé skladbě kladen důraz na konkrétní okamžiky, které v třaskavém, po prvním poslechu jakoby amorfním klubci zvuků působí různě, ale vždy účelově. Poslech se tedy neznalým (nezapomeňte, že vám teď Daughters popisuje někdo, komu někteří přezdívají ‘Hlava metalistova’) asi bude zdát náročný. Já bych však řekl, že díky osobitému přístupu Daughters je jen hodně nečekaný a ano, dokáže zaskočit, způsobí i mírný šok. Ale i přes svou zvláštnost a ujetost je to vlastně muzika poměrně stravitelná, jen to bude chtít se zbavit prvotních předsudků z toho, že takhle ta muzika zní. (Jako soundtrack bouře z pavilonu hmyzu z noční ZOO? Můžou kytary vydávat zvuky psího štěkání nebo sloního troubení? A když přidáte bubny a „zpěv“ lhostejného floutka, z toho se dá složit písnička? Jasně! A proč jako ne?). Protože jinak je vlastně chytlavá a album je jako celek sugestivní a kompaktní. Daughters prostě s posluchačem laškují, vábí ho k sobě, přesvědčují, ale jen proto, aby na něj mohli v tu ránu plivnout. Co bych ale čtenářům Marastu vysvětloval, každej to máme ňák rád. .:. 10/10