Francouzská metalová scéna rozhodně nehraje v Evropě druhé housle. Svojské styly kapel jako Hacride či Gojira jsou ihned identifikovatelné a do stejné skupiny se nechá zařadit i Dagoba, která svou třetí deskou Face the Colossus potvrdila, že od svého zvuku a stylu, který si vytvořila především na albu What Hell is About, nehodlá upustit.
Co potěší jako první, je kvalitní produkce, která se nese v podobném duchu jako

u počinu minulého. Důraz je tedy kladen krom čitelnosti jednotlivých nástrojů především na bombastické a velkolepé vyznění. Hudebně se pak o bůhvíjakém vývoji také nedá mluvit. Čtveřice z Marseille si na svém předešlém počinu, který byl velice úspěšný, vyzkoušela model, jenž se evidentně osvědčil, a tak v tom nyní pokračuje. Posluchači se tak mohou těšit na moderní metal postavený na ostrých kytarových riffech a chytlavých samplech, který nezapře inspiraci americkými velikány Fear Factory, ale oproti minulosti se více pouští do emotivních pasáží.
To ovšem nestačí. Dagoba totiž není z kapel, které by své vzory kopírovali, naopak, dělají vše po svém a vypůjčují si pouze základ. A tak je onen typický groovy thrash, kde je hlavní důraz kladen na rytmiku, která je v tomto případě skutečně nápaditá (bubeník hraje fantasticky), doplňován prvky metalcoru a vyloženě atmosférickými motivy, které, díky zvýraznění role klávesáka, na nové desce ještě přibyly.
Specifickou industriální atmosféru umocňuje také zpěv Shawtera, který krom řádně

hutného řevu ještě více využívá zajímavě zbarvené čisté hlasové polohy, které se staly na nové desce dominantní. Nejsem si ovšem zcela jist, jestli to byl šťastný tah, jelikož právě ony čistě zpívané pasáže znějí dost podobně, díky čemuž jinak náladově poměrně pestrá deska trpí.
Nicméně celkově vzato, Dagoba nahrála určitě příjemný a chytlavý materiál, který neoslní svou hudební invencí, ale strategie, kdy se vše vsadilo na melodičnost, hutné až dechberoucí vyznění a atmosféričnost, se určitě vyplatila. Pro příznivce nakoplého groovy metalu, kteří mají rádi kapely jako Fear Factory, Machine Head ale i thrashové klasiky, ideální volba, která navíc nabízí chytlavé industriální samply, jenž vytváří pojítko mezi skladbami v podobně silné atmosféry. Výsledek je ve své podstatě překvapivý. Dagoba i přesto, že staví na moderních postupech a vypůjčuje si ověřené receptury svých zkušenějších kolegů, zní nezaměnitelně.