Autor: 100 Uživatelé: 87 Tvé hodnocení: hodnoť
Sever the Wicked Hand

CROWBAR - Sever the Wicked Hand

Kouzlo Crowbar? Hlas. Stovky prochlastaných nocí a pokora, neskutečná síla. Kirk Windstein je metalový Leonard Cohen, kazatel. A hudba je jako zpěv: zhuštěný potenciál, natlakovaný parní kotel, ze kterého chlapi jen pomalu upouštějí, na skočnější kousky dojde sem tam. Dominuje hrubost, hutnost, hradba. Jen dvěma metalovým albům jsem udělil absolutno – tohle je do třetice. Devátý úder Páčidla je zlato... Vlastně ne, sůl.

Kirk Windstein

S barvou ven: Sever the Wicked Hand je moje první zkušenost s Crowbar. Předtím jsem jen matně tušil, že taková kapela existuje, že v ní hrají nějací špekouni a že je to nějaký doom či HC nebo něco takového. Moula, no... Ale bacha, vám fotrům už nic než ty vaše „zkušenosti“ nezbývají, takže nechte promluvit mladou krev. Někoho, komu Crowbar touto deskou dočista učarovali a kdo nebude čtenáře nudit komparacemi s dávným materiálem.

V čem je to Páčidlo tak kouzelné? Nejlepší je hlas. Mám rád starší zpěváky, z jejichž projevu jsou cítit stovky prochlastaných nocí, pokora, protože jim život dal už dost přes hubu, a zároveň neskutečná síla, že tady ještě pořád jsou a dokonce mají kuráž jít s kůží na trh. Kirk Windstein je přesně ten případ – metalový Leonard Cohen, kazatel. Neřekl bych, že je mu teprve šestačtyřicet, vypadá rozhodně na víc a v jeho hlasu je moudrost nikoli fotrovská, ale dědkovská. (Na chvíli zapomeňte, že žijeme ve světě, který pohrdá pokročilým věkem a „důchodce“ je jedna z nejsprostších nadávek – snažím se říct, že vůči Kirkovi cítím ohromný respekt. Naslouchám mu a sám držím hubu, protože jsem takhle maličký.) Jeho projev je hrubý jako vrásky a fyzicky citelný – máte pocit, že ho to bolí, a proto to začne bolet i vás. A zároveň je to zpěv; na hony vzdálený všem hlasovým pózám moderního extrémního metalu. Blues v podání medvěda.

Tomu odpovídají i texty. Málokdy mám vůli si přečíst texty metalové kapely, většina nestojí za nic. Jenže Windsteinovy deklamace nejsou nějaká harmonizující hříčka doplňující nástroje, ale mají zásadní význam - je to zpověď. Za tím ohromným plnovousem, barbarským projevem a hluboko pod tetovaným „pivasem“ se nachází obrovské smutné srdce. Echo an Eternity je snad nejněžnější vyznání lásky, přátelství nebo něčeho podobného, jaké si lze vůbec představit, a když v Cleanse Me, Heal Me Kirk prosí Boha, aby mu pomohl přežít peklo detoxu, věřím, že mu Bůh naslouchá. A svým způsobem je to strašlivé, protože když je i v takových mastodontních kmetech jako je Kirk ve skutečnosti jen malá dušička, není naděje na záchranu.

CrowbarHudba je vlastně stejná jako zpěv: je to zhuštěný potenciál, natlakovaný parní kotel, ze kterého chlapi jen pomalu upouštějí, na skočnější kousky dojde jen sem tam. Dominuje hrubost, hutnost, hradba. Jakkoli z Crowbar vyzařuje dojem existenciálního zoufalství, jejich hudba vás nepřibije k židli a nedonutí zírat si na boty – je to heavy a je to metal. Na koncertě musí být peklo, doma je to zábava. Mám chuť poslouchat Sever the Wicked Hand znova a znova, protože ta deska léčí. Když se opijete s kamarády a shodnete se na tom, jak je všechno na hovno, posílí vás ta sdílená bezvýchodnost úplně stejně.

Jen dvěma metalovým albům jsem za svou „kariéru“ dal absolutní hodnocení – tohle je do třetice. Je dost možné, že Crowbar kdysi vydali nějakou „klasickou“ desku, která Sever the Wicked Hand předčí, nevím. Ale jednou to třeba zjistím. V tuto chvíli je pro mě devátý úder Páčidlem zlato... Vlastně ne, je to sůl.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 9 out of 10.

Měla by se předefinovat jednotka síly. Newton již nedostačuje, měl by jím být jeden crowbar. Podobná tvrzení se v mysli objeví snad při každém poslechu jakékoliv desky Páčidla. Osobně kolegu Tryma lehce lituji, protože vím, co za psychosomatická utrpení jistá alba Crowbar přinášejí, přesto mu více než závidím, že je teprve na začátku objevování...

Crowbar

Ale k věci. Od vydání předchozí desky Lifesblood for the Downtrodden uteklo času jako vody, Windstein ale nezahálel. Podílel se na vzniku několika alb dalších kapel a pilně koncertoval. Slib, že vydá novou desku na dvacáté výročí založení kapely (2009) a že vyjde koncertní album, sice nesplnil, ale po dvou letech oznámení, že se pracuje na deváté řadovce, jeho slova došla naplnění. Devátý zářez spatřil světlo světa na den přesně jako předešlá Lifesblood - 8. února.

Plný a mnohými vyčítaný příklon k duchu metalcoru, který nastal na obou deskách Kingdom Of Sorrow, se ovšem nekoná. I když produkce Sever the Wicked Hand zanáší Crowbar do metalovějšího, tedy kovovějšího vyznění, skupina na tom spíš vydělává než tratí. Představuje jí totiž zase v trochu jiném světle. Je to stále tentýž příběh. Pro vysvětlení – přestože Windstein ctí tradici a vrací se ke v minulosti osvědčeným postupům, nestojí na místě a novinka jako předchozí alba už poněkolikáté v řadě za sebou přináší překvapující momenty. Dvěma slovy: revidovaná evoluce.

Sever the Wicked Hand startuje nemilosrdně. Pomalu se ploužící Isolation (Desperation) s hymnickým zakončením není nepodobná The Lasting Dose, doomcorová zloba zarámovaná smířlivým životním poznáním. Titulní a zároveň druhá píseň v pořadí ukazuje stáloplatnost od roku 1993 užívaného postupu, kdy se první, rychlá polovina skladby náhle překlopí do vražedného pomalého riffostroje, který posluchače rozdrtí jako červa. Pointa tkví v podstatě v banalitě: po tvrdých pasážích přicházejí ještě mnohem nesnesitelnější a v nejbrutálnějším vygradovaném momentu píseň končí. Tečka. Princip pořád platí. Další dvě písně potvrzují výše řečené, kapela nepolevuje v nastoleném tlaku a přináší děsivě tíživý a jako z dob Odd Fellows Rest vystřižený pohřeb Liquid Sky and Cold Black Earth a hitovku Let Me Mourn s ústředním riffem, o němž si všichni ostatní můžou nechat zdát. Windsteinův rukopis je jen jeden a na lékárenských vahách umí melodicky doomovou tklivost a podladěnou brutalitu do jednoho jediného riffu, ve kterém je řečeno vše, vybalancovat pouze on. Už to bylo řečeno x-krát, v ničem jiném fígl Crowbar netkví.

Kirk Windstein

Střed Sever the Wicked Hand se po hrubém úvodu nicméně přelévá do odlehčenějšího středního tempa. Mimochodem, singl The Cemetery Angel Windstein složil v období, kdy ukončil protialkoholní léčení a kapela se za tři týdny měla odebrat do studia. „Týden před vstupem do studia jsem úplně zahodil čtyři skladby a za dva dny jsem napsal čtyři nejlepší věci na albu,“ tvrdí vyléčený Kirk. The Cemetery Angels je zřejmou reminiscencí na stejnojmennou desku z roku 1993 a staré hardcorové časy. A stejně jako třeba v letité All I Had (I Gave) i tady na závěr přichází zlom a výrazné zpomalení. Osobním překvapením je zařazení instrumentální A Farewell to Misery do půlky desky; je na Crowbar až nezvykle kýčovitá a přeslazená.

I když se leckde dočíst, že druhá půle alba je téměř odpočinkového rázu, není tomu tak. Utajený favorit ve formě dvojbloku písní I Only Deal in Truth a Echo an Eternity zůstává na první poslechy utajený. Duo písní k sobě natolik emocionálně a kompozičně přiléhá a doplňuje se, že je obě lze poslouchat jako jedinou píseň. A jako se na předchozí desce ocitla pocitově neuchopitelná Moon, i konci novinky dominuje burácivá balada Echo an Eternity. A opět, nebyl by to Windstein, kdyby z čarokrásné melodické balady úplně zničehonic udělal pohřební procesí do všech pekel a po tomto katarzním momentu vyšel opět očištěn do úvodního melancholického spočinutí. Spolu s I Only Deal in Truth (jejíž neuvěřitelně členitý refrén je jasným kandidátem na riff roku) nejsilnější píseň celé desky.

Windstein na Sever the Wicked Hand pokračuje v užívání náboženských symbolů. Je jimi prošpikovaná celá deska – od samotného obalu (Matouš 18,8: "Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně.") až po textovou náplň. Je dost příznačné, že ve Windsteinově děkovačce je na prvním místě přede všemi ostatními Bůh. Ještě k samotnému titulu – použitý výňatek z Bible je zde pouze orientační a slouží ke zevšeobecnění hříchu jako takového. Vztahy mohou svádět k hříchu, a ve vztazích také může dojít k nápravě od hříchu: k odpuštění a pomoci. V případě Windsteina jde o jeho dlouhodobou závislost na alkoholu a následné vypořádání se s ní.

Kdo by čekal v lyrice deváté studiovky smířlivost starce, bude vpravdě šokován. Texty zachycují Kirka v extrémních polohách vlastní nevyrovnanosti. Přecházejí od totálního zmaru (Liquid Sky and Cold Black Earth: Will to live was sinking slow, I had fallen far below, Burning sun did not exist, Emptiness and swollen fist) přes chuť bojovat i přes možnost finální prohry (Sever the Wicked Hand: Never let it drag you down, Stay strong’til the bitter end, Take control and never drown, Now you can touch the light) až ke vědomí vlastního života a opětovnému nabytí vnitřních sil (Isolation (Despereation): I live by my mistakes – and learn all that it takes, To overcome and grow – these things you need to know). Nakonec ovšem vítězí láska; láska k jeho malé dcerce, k níž se vyznal v Echo an Eternity se všeříkajícími slovy: „A Ray of Light to Save this Dying World.“

Sever the Wicked Hand vyznívá metalověji než sedmdesátkovou psychedelií načichlá Lifesblood. Velkou měrou se na tom podílí její zvuk. Ten však trpí určitou plochostí, zejména v „trsaných“ riffech je deska - samozřejmě v parametrech Crowbar - vysloveně papírově průhledná a vůbec nemá koule. Jinak dokonalé a úderné hraní Pana bubeníka Tommyho Buckleyho je rovněž shozeno syntetickým vyzněním jeho bicí soupravy. Tyto zvukové nedostatky sráží jinak pozitivní dojem dolů.

CrowbarDeváté album rozhodně není žádným přelomem v kariéře kapely nebo nedejbože jejich milníkem. Windstein protentokrát namíchal zvláštní koktejl pocitů, velmi často sahal do minulosti, ale nevykrádal se. Deska nabízí některé slabší momenty (viz odrhovačka Cleanse Me, Heal Me), ale silné kusy jasně dominují. Řeči o nějakém hudebním dospění, které čteme všude možně, jsou tady úplně mimo mísu. Windstein se nezměnil, jeho hudební várka posmutnělých emocí jen nese jiné datum.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Kirk Windstein, sludge, doom metal, stoner metal, Crowbar

aktuálně

diskuze